„Nepřijímám chudáky!“ – Noc, která odhalila pravdu o českém zdravotnictví a změnila naši rodinu navždy

„Nepřijímám chudáky!“ ozvalo se zpoza bílé zástěry, když jsem v náručí držela svého syna Davida, jehož rty už začínaly modrat. Byla hluboká noc a já stála na pohotovosti v Motole, třásla jsem se zimou i strachem. „Prosím vás, on nemůže dýchat! Pomozte mu!“ křičela jsem zoufale na sestru, která se ani neobtěžovala zvednout oči od papírů.

„Máte kartičku pojišťovny? A kde máte potvrzení o platbě regulačního poplatku?“ ptala se mě ledově klidně. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Peněženka mi spadla někde v tramvaji, když jsem v panice běžela s Davidem v náručí. „Nemám u sebe peníze… ale prosím vás, on se dusí!“

Sestra protočila oči a obrátila se na lékařku: „Paní doktorko, další bezdomovec nebo co…“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rvát se, cokoliv udělat. Ale místo toho jsem jen stála a slzy mi tekly po tváři. David lapal po dechu a já byla bezmocná. „Jestli ho nevezmete hned, zavolám policii!“ vykřikla jsem nakonec zoufale.

Lékařka se konečně zvedla a s otráveným výrazem si mě přeměřila. „Tak pojďte,“ řekla neochotně a vedla nás do ordinace. Všechno šlo pomalu, jako by čas běžel pozpátku. David dostal kyslík a já seděla na židli, ruce sevřené v pěst. V hlavě mi běželo: Proč? Proč záleží na tom, jestli mám peníze nebo ne? Proč je můj syn méněcenný jen proto, že nemáme značkové oblečení?

Když David konečně začal dýchat klidněji, přišla za mnou lékařka s papírem v ruce. „Musíte to hned zaplatit. Jinak vám vystavíme fakturu a nahlásíme vás.“

„Já to zaplatím… jen teď nemám u sebe peníze,“ šeptala jsem zlomeně.

„To říkají všichni,“ odsekla sestra.

Seděla jsem tam celou noc, držela Davida za ruku a přemýšlela o tom, jak jsme se sem dostali. Ještě před rokem jsme žili docela normálně – já pracovala jako prodavačka v Albertu, manžel Petr dělal řidiče autobusu. Pak ale přišla pandemie, Petr přišel o práci a já musela zkrátit úvazek kvůli Davidovým častým nemocem. Peníze nám začaly docházet, dluhy rostly a nakonec jsme museli prodat auto i většinu věcí z bytu.

Ale nikdy by mě nenapadlo, že až půjde o život mého dítěte, bude rozhodovat to, jestli mám u sebe dvě stě korun.

Ráno nás pustili domů. David byl vyčerpaný, já zlomená. Petr mě objal ve dveřích bytu a já se rozbrečela: „Víš, co mi řekli? Že nepřijímají chudáky…“

Petr sevřel pěsti: „Tohle jim nedaruju! To je přece povinnost pomoct každému!“

Začali jsme psát stížnosti – na vedení nemocnice, na ministerstvo zdravotnictví, dokonce i ombudsmanovi. Odpovědi byly strohé: „Vaše stížnost byla přijata… Prošetříme…“ Ale nic se nedělo.

Mezitím jsem zjistila, že nejsme sami. Na internetu jsem našla desítky podobných příběhů – maminky z Ústí nad Labem, důchodce z Ostravy, mladý pár z Brna. Všichni zažili totéž: pokud nemáš peníze nebo nevypadáš dostatečně „slušně“, jsi pro systém neviditelný.

Jednoho dne mi zavolala paní Jana z Olomouce: „Četla jsem váš příběh na Facebooku… Můžeme něco udělat společně?“

A tak jsme založily skupinu „Lidé nejsou čísla“. Začaly jsme sbírat svědectví, psát články do novin, kontaktovat politiky. Někteří nám psali podpůrné zprávy, jiní nás ignorovali nebo dokonce uráželi: „To si vymýšlíte! Vždyť máme nejlepší zdravotnictví na světě!“

Ale já už nemohla mlčet. Každý večer jsem seděla u Davida postýlky a přemýšlela: Co když příště nebude mít tolik štěstí? Co když někdo jiný přijde pozdě jen proto, že nemá hotovost?

Jednoho dne mi přišel dopis z ministerstva: „Vaše podněty byly předány k řešení…“ A pak telefonát z televize Nova: „Můžeme natočit reportáž o vašem příběhu?“

Stála jsem před kamerou a třásl se mi hlas: „Nejde jen o mého syna. Jde o všechny děti a rodiče v této zemi…“

Po odvysílání reportáže mi psali lidé z celé republiky. Někteří děkovali za odvahu, jiní nadávali: „Kdyby každý platil poctivě, nebyly by problémy!“ Ale většina chápala – protože každý může jednou skončit bez peněz a bez pomoci.

Začaly se ozývat i další rodiny. Společně jsme uspořádali petici za změnu zákona – aby první pomoc byla vždy zdarma a bez podmínek. Podepsalo ji přes 50 tisíc lidí.

Dnes už je David zdravý a já mám novou práci v neziskovce. Ale ta noc ve mně zůstala navždy. Když jdu kolem nemocnice, vždycky si vzpomenu na ten pohled sestry – pohled plný opovržení.

Někdy si říkám: Změní se někdy tenhle systém? Nebo budeme pořád rozdělovat lidi na ty „hodné“ a ty „chudé“? Co byste udělali vy na mém místě?