Neprospaná noc a vůně sarm: Vyznání jedné ženy z pražského paneláku

„Mami, kdy už to bude?“ ozve se z dětského pokoje hlas mého syna Matěje. Je půl druhé ráno a já stojím v kuchyni, ruce zabořené do mletého masa, zelí a rýže. Všude kolem mě je ticho, jen lednice občas zabzučí a z hrnce na plotně se line vůně sarm, která mi připomíná dětství u babičky v Brně. Ale dneska ta vůně pálí v nose, jako by v sobě nesla všechny moje nevyřčené otázky a výčitky.

„Za chvíli, Matýsku, běž si ještě lehnout,“ odpovím tiše, ale vím, že neusne. Stejně jako já. Už několik nocí nespím. Od té doby, co mi přišel dopis od exmanžela – od Petra. Dopis, ve kterém se omlouvá, že na Matěje zapomněl k narozeninám, že prý měl moc práce. Práce! Jak typické. Vždycky měl něco důležitějšího než nás.

Zamíchám sarmu a přemýšlím, kde se to všechno pokazilo. Byli jsme mladí, když jsme se s Petrem poznali na fakultě. On byl ten vtipný, charismatický kluk, co uměl rozesmát celou hospodu. Já byla ta tichá, co radši seděla v koutě a četla si. Ale on si mě všiml. A já si připadala výjimečná. Jenže časem se ukázalo, že jeho pozornost byla jako světlo lampy – chvíli svítila na mě, pak na jinou.

„Mami, proč táta nepřijde?“ zeptal se mě Matěj minulý týden, když seděl u stolu a skládal lego. Chtěla jsem mu říct pravdu. Že táta má novou rodinu, že už pro něj nejsme důležití. Ale místo toho jsem mu pohladila vlasy a řekla: „Má hodně práce, zlato.“ Lhala jsem. Stejně jako jsem lhala sama sobě, že to zvládnu.

V kuchyni je dusno. Otevřu okno, ale místo čerstvého vzduchu mě ovanou vzpomínky. Na hádky, které začaly kvůli maličkostem – ponožky na zemi, neuklizený hrnek, zapomenuté výročí. Ale pak přišly ty větší věci. Jeho noční návraty, cizí parfém na košili, tiché telefonáty na balkoně. Jednou jsem našla v jeho kapse účtenku z restaurace, kde jsme nikdy nebyli. „To je od kolegy,“ řekl. A já mu věřila. Chtěla jsem věřit.

„Proč jsi to vydržela tak dlouho?“ ptala se mě jednou máma, když jsem jí brečela na rameni. „Kvůli Matějovi,“ odpověděla jsem. Ale pravda byla, že jsem se bála být sama. Báli jste se někdy tak moc samoty, že jste radši snášeli bolest?

Sarma už skoro bublá. Přidám trochu pepře, jako to dělala babička. Vždycky říkala, že jídlo léčí. Ale co když některé rány nezacelí ani nejlepší jídlo na světě?

Telefon na stole zabliká. Zpráva od Petra: „Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Snad jednou pochopíš.“ Zírám na ta slova a cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Odpustit? Po tolika letech lží a zklamání? Mám vůbec právo být naštvaná, když jsem sama dovolila, aby to došlo tak daleko?

Matěj přijde do kuchyně, v pyžamu, s ospalýma očima. „Mami, můžu ti pomoct?“ Přikývnu a podám mu lžíci. „Míchej, ale opatrně.“ Dívám se na něj a přemýšlím, jestli jsem dobrá máma. Jestli mu dávám dost lásky, když já sama mám srdce plné trhlin.

„Mami, proč jsi smutná?“ zeptá se najednou. Zaskočí mě to. Děti vycítí všechno. „Jen jsem unavená, broučku,“ zalžu znovu. Ale vím, že bych měla být upřímná. Že bych mu měla ukázat, že i mámy můžou být slabé.

Venku začíná svítat. Vůně sarm se rozlévá po bytě, Matěj sedí u stolu a já si sednu naproti němu. „Víš, Matýsku, někdy jsou věci těžké. Ale máme jeden druhého. To je nejdůležitější.“ Usměje se na mě a já cítím, že aspoň něco dělám správně.

Když konečně usne, sedím v kuchyni, dívám se z okna na probouzející se Prahu a přemýšlím, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Jestli jsem měla odejít dřív, víc bojovat, nebo být silnější. Ale možná je tohle moje síla – že jsem zůstala kvůli synovi, že jsem mu dala domov, i když ne dokonalý.

A tak tu sedím, s hlavou plnou otázek a srdcem plným bolesti i lásky. Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec někdy úplně odpustit, nebo si některé rány neseme navždy?