Nevděčný dědic: Příběh chamtivosti a odplaty v české rodině

„Tak už toho nech, Tomáši! Nejsem žádný blázen, abys mě zavřel do domova jen proto, že se ti nechce starat!“ Děda František seděl na kraji postele, ruce zaťaté v pěst a oči plné hněvu. Já stál ve dveřích jeho bytu na sídlišti v Brně a snažil se zachovat klid. „Dědo, vždyť už ti je osmdesát pět. Máš cukrovku, sotva chodíš, a já mám práci, rodinu… Nemůžu tu být pořád! V domově se o tebe postarají líp než já.“

V tu chvíli jsem si připadal jako vítěz. Máma mi už před měsícem volala, že to s tátou nezvládá. Sestra Jana žije v Praze a na všechno se vymlouvá. Tak to zbylo na mě. Ale já měl plán – až bude táta v domově, prodáme byt a konečně si s manželkou koupíme větší dům za Brnem. Dědictví bylo skoro na dosah.

Jenže děda nebyl žádný hlupák. „Víš co, Tomáši? Udělej si, co chceš. Ale pamatuj si – všechno má svou cenu.“ Jeho slova mi tehdy přišla směšná. Co by mohl děda změnit? Vždyť už skoro nic nevlastní.

O dva týdny později jsme s mámou balili tátovy věci. Táta seděl tiše na pohovce, oči upřené do prázdna. „Tome, opravdu to musí být?“ zeptal se tiše. „Tati, je to pro tvoje dobro,“ odpověděl jsem a snažil se znít přesvědčivě. Uvnitř mě ale hryzalo něco nepříjemného. Možná výčitky svědomí? Ne, to jsem si nemohl dovolit.

Když jsme tátu odváželi do domova důchodců v Bohunicích, bylo ticho. Máma plakala, já řídil a v hlavě už počítal peníze z prodeje bytu. Táta se ani nerozloučil.

První týdny šlo všechno podle plánu. Realitní makléřka nám slíbila rychlý prodej bytu, manželka Markéta už vybírala nové kuchyně na internetu. Jenže pak přišel dopis od notáře. „Pane Novotný,“ četl jsem nahlas před Markétou, „vzhledem k poslední vůli vašeho dědečka Františka Novotného vás zveme k projednání dědictví.“

„Cože? Děda přece nic nemá!“ divila se Markéta. Ale já věděl své – děda měl kdysi chalupu na Vysočině, kterou prý prodal. Možná tam něco zbylo.

V den schůzky u notáře seděla celá rodina v malé kanceláři: máma, sestra Jana (která přijela z Prahy jen kvůli dědictví), já s Markétou a notářka paní Dvořáková. „Dle poslední vůle pana Františka Novotného,“ začala notářka, „přechází jeho majetek – včetně finančních prostředků a chalupy v hodnotě tří milionů korun – na osobu, která o něj v posledních pěti letech nejvíce pečovala.“

Všichni jsme ztuhli. „To budu já!“ vykřikla máma. Ale notářka pokračovala: „Podle svědectví sousedů a pečovatelské služby byla touto osobou paní Alena Novotná.“

Máma zbledla. „To je moje sestra! Ta se o něj nikdy nestarala!“ Notářka pokrčila rameny: „Máme zde písemné svědectví i fotografie.“

V tu chvíli mi došlo, že děda mě převezl. Celé roky jsem myslel jen na sebe a na peníze – a teď jsem přišel o všechno.

Doma bylo dusno. Markéta mi vyčítala: „Kdybys byl k dědovi milejší! Teď nemáme nic!“ Já seděl u stolu a zíral do prázdna. V hlavě mi zněla dědova slova: Všechno má svou cenu.

Začaly hádky s mámou i se sestrou Janou. Máma mi vyčítala: „Kvůli tobě jsme přišli o všechno! Kdybys nebyl tak chamtivý…“ Jana se mi smála do očí: „Aspoň sis to zkusil, bráško.“

Začal jsem pít. Každý večer jsem seděl v kuchyni s lahví rumu a přemýšlel, kde se to pokazilo. Markéta mi pohrozila rozvodem: „Nechci žít s někým, kdo myslí jen na peníze!“

Jednou večer jsem šel navštívit tátu do domova důchodců. Seděl u okna a díval se ven na šedé paneláky. „Tati… promiň,“ zašeptal jsem. On jen pokrčil rameny: „Každý si nese svůj kříž, Tome.“

Cestou domů jsem potkal sousedku paní Malou. „Váš děda byl moudrý člověk,“ řekla mi tiše. „Věděl, kdo má dobré srdce.“

Dnes už vím, že peníze nejsou všechno. Ztratil jsem rodinu i sám sebe kvůli chamtivosti a pohodlnosti.

Někdy večer přemýšlím: Kdybych mohl vrátit čas, zachoval bych se jinak? Proč člověk pozná hodnotu rodiny až když o ni přijde? Co byste udělali vy na mém místě?