Nevím, kolik máma dostává důchod. Je to její věc – dokud jednoho dne nezazvonil telefon…

„To je přece její věc, kolik dostává důchod,“ odsekla jsem kolegyni v kuchyňce, když se mě zeptala, jestli vím, jak je na tom moje máma finančně. „Je dospělá, zvládne to sama.“ Všichni se na mě podívali trochu zvláštně, jako bych byla necitlivá dcera. Ale já jsem to tak opravdu cítila – máma byla vždycky samostatná, nikdy si na nic nestěžovala a já jsem měla dost svých starostí.

Jenže ten den, kdy mi v práci zazvonil telefon a na displeji svítilo „Máma“, jsem poprvé pocítila zvláštní úzkost. „Ahoj mami, co se děje?“ zvedla jsem hovor mezi dvěma schůzkami. Místo obvyklého veselého hlasu jsem slyšela tiché vzlykání. „Lucko… já už nevím, co mám dělat. Prosím tě, můžeš přijet?“

V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc scénářů. Nehoda? Zdraví? Když jsem dorazila do jejího malého bytu na sídlišti v Modřanech, seděla u stolu s hlavou v dlaních. Na stole ležely otevřené složenky, upomínky a dopisy z úřadů. „Mami… co se stalo?“

Zvedla ke mně oči plné slz. „Já už to prostě nezvládám. Důchod mi sotva stačí na nájem a léky. Všechno je dražší a já nevím, kde mám brát.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Nikdy jsem se jí nezeptala, kolik vlastně dostává. Nikdy mě nenapadlo, že by mohla mít problémy. Vždycky říkala: „Neboj se o mě, Lucko, já si poradím.“

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkla jsem.

„Nechtěla jsem tě zatěžovat. Máš svoje děti, práci… Já už jsem stará, nechci být na obtíž.“

Sedla jsem si naproti ní a poprvé v životě jsme spolu otevřeně mluvily o penězích. Zjistila jsem, že její důchod je sotva deset tisíc měsíčně. Po zaplacení nájmu a energií jí zbylo pár stovek na jídlo a léky. Žádné výlety s kamarádkami, žádné kino nebo nové boty. Jen přežívání.

„A proč jsi mi nikdy neřekla, že ti chybí peníze?“

„Protože jsem se styděla. Vždycky jsem byla ta silná máma, co všechno zvládne sama.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme si od sebe vzdálené. Já žiju svůj život – práce v kanceláři na Smíchově, dvě děti na základce, manžel věčně v práci… Máma byla vždycky někde na okraji mého světa. Volaly jsme si jednou týdně, občas jsme zašly na kávu. Ale nikdy mě nenapadlo ptát se jí na takové věci.

Ten večer jsme spolu seděly dlouho do noci a probíraly všechny možnosti. Pomohla jsem jí napsat žádost o příspěvek na bydlení, domluvily jsme se na společných nákupech a nabídla jsem jí, že jí budu každý měsíc posílat něco navíc.

Když jsem pak doma vyprávěla manželovi Petrovi, co se stalo, jen pokrčil rameny: „To je přece normální, že rodiče mají málo peněz. Ale nemůžeš ji zachraňovat pořád.“

„Ale ona je moje máma!“ vybuchla jsem.

„A my máme taky svoje výdaje,“ připomněl mi suše.

Začaly hádky o peníze – jestli máme šetřit na dovolenou nebo pomoct mámě. Děti si stěžovaly, že už tolik nechodíme do kina nebo do aquaparku. Já byla rozpolcená mezi dvěma světy – tím svým a tím máminým.

Jednou večer mi dcera Anička řekla: „Mami, proč babička nemůže jet s námi na chatu? Má přece prázdniny.“

A já najednou nevěděla, co odpovědět.

Začala jsem víc přemýšlet o tom, jak žijí naši rodiče – ti, kteří celý život pracovali a teď počítají každou korunu. V práci jsme s kolegyněmi rozjely debatu o tom, kdo podporuje své rodiče a jak moc je to vlastně naše povinnost.

„Já dávám mámě tisícovku měsíčně,“ přiznala se Jana. „Jinak by neměla ani na jídlo.“

„My jsme s bratrem koupili tátovi nový kotel,“ řekla Zuzka.

A já si uvědomila, že nejsem sama – že spousta lidí kolem mě řeší totéž.

Začala jsem s mámou trávit víc času – chodily jsme spolu na procházky do parku, vařily jsme spolu obědy a povídaly si o všem možném. Najednou jsem ji viděla jinýma očima – ne jako tu silnou ženu, která všechno zvládne sama, ale jako člověka, který potřebuje moji blízkost a pomoc.

Jednoho dne mi máma řekla: „Lucko, děkuju ti. Ne za peníze… ale za to, že tu jsi.“

A já pochopila, že nejde jen o peníze nebo složenky – jde o vztah, o zájem a o to být spolu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi tím být samostatný a tím umět si říct o pomoc? A kolik toho vlastně víme o životech svých rodičů?

Co myslíte vy? Měli bychom víc mluvit s rodiči o jejich financích? Nebo je lepší nechat jim jejich soukromí?