Nevítaný soused: Když hranice přestávají platit

„Mami, Honza už zase zvoní!“ Filipův hlas se rozléhá bytem dřív, než stihnu položit hrnek s kávou na stůl. Je sobota ráno, osm hodin. Včera jsem šla spát pozdě, protože jsem dodělávala práci do kanceláře. V hlavě mi hučí a přeji si jediné – klid. Jenže zvonek se rozezní znovu, tentokrát naléhavěji.

„Filipku, běž mu říct, že ještě spíme,“ snažím se zachovat klid, ale v hlase mi zní podráždění. Filip se na mě podívá s provinilým výrazem. „Ale mami, on říkal, že mu mamka řekla, že může přijít kdykoli.“

Ztuhnu. Tohle není poprvé. Honza je o pár měsíců starší než Filip a bydlí o patro výš. Jeho matka, paní Novotná, je žena, která má vždycky něco na srdci – nebo spíš na jazyku. Naše rozhovory začaly nevinně: „Můžete mi pohlídat Honzu na hodinku? Musím do lékárny.“ „Mohla byste mi půjčit cukr?“ „Nechcete jít s dětmi ven?“

Zpočátku jsem byla ráda, že má Filip kamaráda. Ale postupně se z občasných návštěv staly každodenní nájezdy. Honza přichází bez ohlášení, někdy i večer. Paní Novotná mi volá, jestli bych jí nemohla vyzvednout balík na poště, protože ona nestíhá. Jednou mi dokonce nechala Honzu na celý den s tím, že „má důležité vyřizování“. Když jsem se jí snažila naznačit, že mám také své povinnosti, jen se usmála: „Vy jste tak hodná! Já bych to jinak nezvládla.“

Dnes je to ale jiné. Dnes už nemám sílu dělat mrtvého brouka. Otevřu dveře a Honza stojí na rohožce s batohem a výrazem vítěze. „Ahoj teta!“ volá vesele a dere se dovnitř.

„Honzo, dneska ještě spíme. Můžeš přijít později?“ snažím se být milá.

„Maminka říkala, že můžu být u vás celý den. Ona musí do práce.“

Zavřu oči a počítám do pěti. Vím, že paní Novotná pracuje na směny v nemocnici a často je sama. Ale proč mám já nést odpovědnost za její dítě? Proč mám já obětovat svůj čas a energii?

Filip už tahá Honzu do pokojíčku a já stojím v předsíni s pocitem bezmoci. V kuchyni slyším šramot – kluci si berou sušenky bez dovolení. Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se: dnes to nenechám být.

Obleču si svetr a vyběhnu o patro výš. Paní Novotná otevírá dveře v županu, s telefonem u ucha.

„Dobrý den,“ začnu opatrně.

„Jé, dobrý den! Já už musím běžet do práce, Honzu máte dole? On je u vás rád.“

„Paní Novotná,“ přeruším ji tiše, ale pevně. „Já dneska opravdu nemůžu Honzu hlídat. Mám práci a potřebuju čas pro sebe i pro Filipa.“

Zarazí se a chvíli mě měří pohledem.

„Ale vždyť jste říkala, že vám to nevadí…“

„Občas ano,“ odpovím upřímně. „Ale poslední dobou je to moc často. Potřebuju, abyste mi vždycky předem řekla, kdy potřebujete pohlídat Honzu. A hlavně – abyste respektovala naše soukromí.“

Je ticho. Paní Novotná si povzdechne.

„Já vím… Je to těžké. Jsem na všechno sama…“

V tu chvíli ve mně něco povolí. Chápu ji – ale zároveň vím, že musím chránit sebe i svou rodinu.

„Rozumím vám,“ řeknu tišeji. „Ale musíme najít nějakou rovnováhu.“

Kývne a zavře dveře.

Vrátím se domů a najdu Filipa s Honzou u televize. Sednu si k nim a chvíli je jen pozoruji. Přemýšlím o tom, jak snadno se hranice posouvají – nejdřív malý ústupek, pak další… až najednou zjistíte, že váš domov už není jen váš.

Odpoledne přijde paní Novotná pro Honzu osobně. Poděkuje mi a omluví se za dnešní ráno. Její hlas je unavený a já cítím smutek i úlevu zároveň.

Večer si sednu k oknu a dívám se na světla paneláků kolem sebe. Kolik z nás tu žije podobné příběhy? Kolik z nás neumí říct dost?

Někdy přemýšlím: Kde je ta správná hranice mezi pomocí a vlastním štěstím? A proč je tak těžké ji bránit?