Nevyslovené pravdy zdánlivě dokonalého manželství

„Proč jsi vůbec s ním?“ zaslechl jsem tlumený hlas své ženy, když jsem se vracel z kuchyně s hrnkem čaje. Zastavil jsem se na prahu obýváku, kde za zavřenými dveřmi šeptala moje žena Lucie své sestře Janě. V tu chvíli mi v žilách zamrzla krev. Nikdy bych nevěřil, že bych se mohl stát tím, kdo poslouchá za dveřmi, ale něco v jejím tónu mě přimrazilo na místě.

„Já nevím, Jani. Po smrti jeho táty je to ještě horší. Je pořád smutný, uzavřený do sebe. Mám pocit, že už spolu jenom žijeme vedle sebe. A já… já už nevím, jestli ho vůbec miluju,“ šeptala Lucie a její hlas se zlomil.

Zůstal jsem stát jako přikovaný. Všechno ve mně křičelo, abych vtrhl dovnitř a zeptal se jí, co to znamená. Ale místo toho jsem se tiše odplížil do ložnice a zavřel za sebou dveře. Sedl jsem si na postel a zíral do tmy. V hlavě mi hučelo. Vždyť jsme spolu byli už dvanáct let. Prošli jsme si vším – stěhováním do Prahy, narozením dcery Aničky, mojí ztrátou práce i jejím návratem do školy. Vždycky jsme to zvládli spolu… nebo jsem si to aspoň myslel.

Ten večer jsem skoro nespal. Převaloval jsem se v posteli a přemýšlel nad každým slovem, které Lucie řekla. Když ráno vstala a šla připravit Aničce snídani, díval jsem se na ni jinýma očima. Najednou mi připadala vzdálená, cizí. Pozoroval jsem její pohyby – jak krájí chleba, jak se usmívá na naši dceru – a přemýšlel, jestli to všechno jen hraje.

„Tati, pojď si sednout!“ volala Anička a já se snažil nasadit úsměv. Lucie se na mě krátce podívala a pak rychle sklopila oči.

Celý den jsem chodil jako tělo bez duše. V práci jsem nebyl schopný se soustředit. Kolega Petr si toho všiml a při obědě se mě zeptal: „Hele, Samku, jsi v pohodě? Vypadáš nějak mimo.“

„Jo… jenom špatně spím,“ zalhal jsem.

Večer jsem se rozhodl Lucii konfrontovat. Seděli jsme v kuchyni u stolu, Anička už spala. „Lucie… můžu se tě na něco zeptat?“ začal jsem opatrně.

Zvedla ke mně oči a v nich byl strach. „Co se děje?“

„Jsi se mnou šťastná?“ vypálil jsem.

Chvíli mlčela. „Proč se ptáš?“

„Jen tak… poslední dobou mám pocit, že jsme si vzdálení.“

Lucie si povzdechla a sklopila hlavu. „Já nevím, Same. Po smrti tvého táty jsi úplně jiný. Jako bys byl pořád někde jinde. Snažím se být ti oporou, ale někdy mám pocit, že mě vůbec nepotřebuješ.“

„Potřebuju tě,“ zašeptal jsem.

„Ale ne tak, jak bych chtěla,“ odpověděla tiše.

Ta slova mě bodla do srdce. Chtěl jsem jí říct, že ji miluju, že bez ní nemůžu být, ale najednou mi přišlo všechno zbytečné. Co když už je pozdě?

Další týdny byly jako zlý sen. Snažil jsem se být lepším manželem – víc pomáhat doma, víc si s ní povídat, plánovat společné víkendy. Ale Lucie byla pořád uzavřená do sebe. Jednou večer přišla domů později než obvykle a já v ní poznal jinou ženu – byla veselá, rozesmátá.

„Byla jsem s Janou v kině,“ řekla mi.

Ale já věděl, že lže. Jana mi totiž ten den volala kvůli Aničce a zmínila se, že je doma s chřipkou.

Začal jsem podezírat Lucii z nevěry. Každý její úsměv na mobilu mě bodal do očí jako nůž. Jednou v noci jsem nevydržel a podíval se jí do telefonu. Našel jsem tam zprávy od nějakého Tomáše – kolegy z práce. Psali si o všem možném: o dětech, o snech, o tom, jak je život těžký… a o tom, jak by bylo krásné začít znovu.

Druhý den ráno jsem jí telefon položil na stůl. „Kdo je Tomáš?“ zeptal jsem se bez obalu.

Lucie zbledla. „Jen kolega…“

„Nelži mi! Viděl jsem ty zprávy.“

Rozplakala se. „Promiň… já už nevím, co mám dělat. Nechci ti ublížit.“

Seděli jsme naproti sobě a mezi námi viselo ticho těžké jako olovo.

„Chceš odejít?“ zeptal jsem se nakonec.

Lucie dlouho mlčela a pak jen přikývla.

Ten večer jsem poprvé v životě brečel před vlastní dcerou. Anička mě objala a šeptala: „Neboj tati, všechno bude dobrý.“ Ale já věděl, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Rozvod proběhl rychle – Lucie chtěla začít nový život s Tomášem a já jí nebránil. Zůstal jsem v našem bytě s Aničkou napůl týdne a druhou půlku byl sám. Každý večer jsem seděl u okna a díval se na prázdné ulice Prahy zalité světly lamp.

Přemýšlel jsem o všem, co jsme s Lucií prožili – o tom, jak jsme si slibovali věrnost i v nejtěžších chvílích. Kde jsme udělali chybu? Bylo to mnou? Nebo tím, že jsme si přestali povídat? Možná jsme oba čekali příliš mnoho od toho druhého…

Jednou večer mi Anička přinesla obrázek – nakreslila naši rodinu tak, jak byla dřív: máma, táta a ona uprostřed mezi námi dvěma držená za ruce.

„Tati… myslíš, že ještě někdy budeme všichni spolu?“ zeptala se tiše.

Objal jsem ji a neměl sílu odpovědět.

A tak tu sedím každý večer u okna a ptám se sám sebe: Je lepší žít v pravdě i za cenu bolesti? Nebo je někdy lepší nevědět všechno? Co byste udělali vy na mém místě?