Odmítla jsem hlídat vnučku: Teď mě rodina nenávidí

„Mami, prosím tě, já už fakt nevím, co mám dělat. Potřebuju, abys mi zítra pohlídala Aničku. V práci mě čeká důležitá porada a Adam má noční.“

Stála jsem u kuchyňské linky, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Zuzana, moje dcera, na mě koukala s očima plnýma zoufalství. Vždycky jsem byla ta, kdo zachraňuje situaci. Ta, která nikdy neřekne ne. Ale tentokrát jsem cítila, že už nemůžu. „Zuzko, já… já zítra nemůžu. Mám objednaného doktora a pak musím na úřad. Už jsem ti říkala, že mě bolí záda a potřebuju si taky trochu odpočinout.“

Zuzana se na mě dívala, jako bych jí právě oznámila, že už není moje dcera. „To si děláš srandu? Vždyť jsi vždycky říkala, že Aničku ráda hlídáš! Co mám teď dělat?“

„Zuzko, já tě chápu, ale nemůžu být pořád jenom já. Máš přece i tchyni, nebo ne?“ pokusila jsem se o smířlivý tón.

„Maminka od Adama má svoje věci! A navíc… vždyť víš, že s ní to není ono. Ty jsi moje máma!“

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Věděla jsem, že ji zklamu. Ale taky jsem věděla, že když to neudělám teď, už nikdy nebudu mít sílu říct ne.

Ten den jsem byla celý rozhozená. Když jsem večer volala synovi Petrovi, abych se mu svěřila, místo pochopení jsem slyšela jen: „Mami, tohle jsi přehnala. Zuzka je teď úplně na dně a ty jí ještě přitížíš? Vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější!“

„Petře, já už nemůžu být pořád jenom ta obětavá babička. Mám taky svoje limity!“

„Tohle bych od tebe nečekal,“ zavěsil.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od snachy Lenky: „Myslela jsem si o vás víc. Vždycky jste byla skvělá tchyně, ale tohle je podraz na celou rodinu.“

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na hrnek s kávou. Najednou mi připadalo všechno prázdné. Jako bych byla zbytečná. Celý život jsem se snažila být tu pro všechny – pro děti, pro manžela, pro vnoučata. Když byl Petr malý a měl astma, nespala jsem celé noci. Když Zuzana přišla o práci, platila jsem jí nájem. Když Adam – její muž – měl úraz na stavbě, vařila jsem jim obědy a starala se o Aničku.

A teď? Jedno „ne“ a všechno je pryč.

Večer mi volala moje sestra Jana. „Slyšela jsem, co se stalo. Ty jsi fakt odmítla Zuzce pohlídat malou? Víš vůbec, jak moc jí teď ubližuješ?“

„Jano, já už nemůžu… Bolí mě záda, mám vysoký tlak… Nikdo to nechápe. Všichni si myslí, že když jsem v důchodu, mám moře času a energie!“

„Ale jsi přece babička! To je tvoje povinnost!“

Zavěsila jsem a rozbrečela se.

Další dny byly jako zlý sen. Nikdo mi nevolal. Ani Petr, ani Zuzana. Ani Lenka neposlala fotku vnoučka jako dřív. Manžel František jen mlčky seděl u televize a občas utrousil: „Měla jsi to vydržet. Kvůli klidu v rodině.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Jsem opravdu tak špatná matka? Tak špatná babička? Vždyť jsem celý život dělala všechno pro ostatní! Proč teď nikdo nechápe mě?

Jednou večer jsem šla do obchodu a potkala sousedku paní Novotnou. „Tak co, jak se má Anička? Už dlouho jsem ji u vás neviděla!“

„No… nějak jsme se s dcerou pohádaly,“ přiznala jsem tiše.

Paní Novotná pokývala hlavou: „To znám moc dobře. Já už svoje vnoučata skoro nevídám. Synova žena si myslí, že jí do ničeho nemám co mluvit. Ale víte co? Musíme myslet i na sebe! Jinak nás to semele.“

Její slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté.

Začala jsem chodit na procházky sama do parku. Pozorovala jsem maminky s kočárky a babičky s vnoučaty a v srdci mě bodalo u každého smíchu těch dětí. Ale zároveň jsem cítila i úlevu – poprvé za dlouhou dobu jsem měla čas jen pro sebe.

Jednoho dne mi přišla SMS od Zuzany: „Jestli ti na nás záleží, měla bys to napravit.“

Seděla jsem dlouho nad mobilem a přemýšlela: Opravdu musím být vždycky ta první, kdo ustoupí? Proč je tak těžké pochopit, že i já mám svoje potřeby?

Když jsem pak večer seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky dětí – jak byli malí, jak jsme jezdili na chalupu do Orlických hor – brečela jsem jako malá holka.

Možná jsem udělala chybu. Možná ne. Ale jedno vím jistě: někdy je těžší říct „ne“ než „ano“.

A tak se ptám: Je opravdu povinností babičky vždycky všechno obětovat? Nebo máme právo myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?