Odpusť mi, Lenko – řekla tchyně se slzami v očích – Bůh už mě potrestal: Tchyně se dívala na svého vnuka a plakala

„Vypadni! A vezmi si toho spratka s sebou!“ křičela na mě paní Novotná, když jsem stála v předsíni s malým Filipem v náručí. Její hlas se mi zaryl do duše jako ledová dýka. Petr stál opodál, neschopen slova, jen se díval do země. V tu chvíli jsem věděla, že jsem na všechno sama.

Bylo mi dvacet čtyři, když jsem se do Petra zamilovala. Byl to obyčejný kluk z Prahy, pracoval jako elektrikář a měl laskavé oči. Jeho matka, paní Novotná, byla vdova a celý život zasvětila jedinému synovi. Když mě poprvé přivedl domů, její pohled byl chladný jako zimní ráno na sídlišti v Modřanech.

„A co děláš ty, Lenko?“ zeptala se mě tehdy s úšklebkem.

„Pracuju jako zdravotní sestra na Bulovce,“ odpověděla jsem tiše.

„Aha, takže žádná kariéra. Hlavně že máš čas na mého syna,“ odsekla a dál už se mnou nemluvila.

Petr mě miloval, ale nikdy nedokázal své matce odporovat. Když jsem otěhotněla, doufala jsem, že to všechno změní. Místo toho se všechno zhoršilo. Paní Novotná začala tvrdit, že dítě není jeho. „Můj Petr by si nikdy nenechal udělat dítě s někým takovým,“ říkala sousedkám na chodbě.

Po porodu jsme neměli kam jít. Petr trval na tom, že zůstaneme u jeho matky, dokud neseženeme něco vlastního. Každý den byl boj. Paní Novotná mi schválně schovávala věci, vyhazovala moje jídlo z lednice a Filipa nikdy nevzala do náruče.

Jednoho večera jsem slyšela, jak říká Petrovi: „Vyhoď ji! To dítě není tvoje! Jen tě využívá.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že ho to trápí, ale nedokázal se postavit vlastní matce. Když mi bylo nejhůř, vzpomněla jsem si na svoji maminku. Ta zemřela před třemi lety na rakovinu a já zůstala sama. Neměla jsem kam jít.

A pak přišel ten den. Paní Novotná mi hodila kufr do předsíně a řekla: „Vypadni! A vezmi si toho spratka s sebou!“

Stála jsem před domem s Filipem v náručí a slzami v očích. Volala jsem kamarádce Janě, jestli bych u ní mohla pár dní přespat. „Samozřejmě, Lenko! Přijeď hned,“ odpověděla bez váhání.

Začalo pro mě těžké období. Petr za námi chodil jen občas. Tvrdil, že musí být s matkou, protože je nemocná. Ale já věděla, že je to jen výmluva.

Filip rostl a já dělala vše pro to, aby mu nic nechybělo. Pracovala jsem na směny v nemocnici a večer padala únavou. Jana mi pomáhala s hlídáním a byla mi oporou.

Jednou večer, když bylo Filipovi pět let, zazvonil u dveří Petr. „Lenko, máma je v nemocnici. Má infarkt,“ řekl roztřeseným hlasem.

Nevěděla jsem, co cítit. Lítost? Zlost? Strach? Vzpomněla jsem si na všechny ty roky bolesti a ponížení.

O dva dny později přišla paní Novotná za mnou do nemocnice. Byla bledá a zlomená.

„Lenko… odpusť mi,“ zašeptala se slzami v očích. „Bůh už mě potrestal… Vím, že jsem ti ublížila.“

Dívala jsem se na ni a nevěděla, co říct. Filip stál vedle mě a držel mě za ruku.

„Můžu… můžu ho aspoň obejmout?“ zeptala se tichým hlasem.

Filip se na mě podíval a já kývla. Paní Novotná si klekla k němu a rozplakala se.

„Promiň mi to všechno… Prosím…“ šeptala mezi vzlyky.

Bylo to poprvé, co jsem ji viděla tak zlomenou. Najednou už nebyla tou tvrdou ženou, která mě vyhodila z domu. Byla jen matkou, která přišla o všechno.

Od té chvíle jsme začali pomalu hledat cestu k sobě. Nebylo to jednoduché. Rány byly hluboké a některé jizvy zůstaly navždy.

Petr se nakonec odstěhoval od matky a začal být víc s námi. Naše rodina byla jiná než dřív – poznamenaná bolestí i odpuštěním.

Někdy večer sedím u postýlky Filipa a přemýšlím: Opravdu dokážeme odpustit těm, kteří nám nejvíc ublížili? Nebo je některá bolest příliš hluboká?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit?