Osmnáct let u jednoho stolu: Pravda, která změnila všechno

„Zase kafe bez mléka, pane Nováku?“ zeptala jsem se, když jsem mu podávala šálek. Neodpověděl. Jen kývl hlavou a upřeně sledoval kapky deště stékající po okně. Osmnáct let. Osmnáct let sedával u stejného stolu v rohu naší kavárny U Tří lip. Každý den, přesně v osm ráno, s novinami pod paží a výrazem, který by dokázal odradit i toho největšího optimistu.

Pamatuji si, jak jsem nastoupila – byla jsem tehdy mladá, plná elánu a snů. Pan Novák byl už tehdy starý bručoun. Nikdy se neusmál, nikdy neřekl víc než dvě slova. Ostatní servírky se mu vyhýbaly, ale já jsem si na něj zvykla. Byl součástí mého každodenního života stejně jako vůně čerstvé kávy a zvuk zvonku nad dveřmi.

Jednoho dne ale nepřišel. Nejprve jsem si myslela, že se jen opozdil. Pak že je nemocný. Po týdnu už jsme si s kolegyněmi šeptaly, že možná… možná už nikdy nepřijde. Jeho stůl zůstal prázdný a já jsem se přistihla, že mi chybí jeho tiché brumlání a pohledy, které říkaly víc než slova.

„Myslíš, že se mu něco stalo?“ zeptala se mě jednou ráno Jana, když jsme společně utíraly stoly.

„Nevím… Ale je to zvláštní. Nikdy nevynechal jediný den,“ odpověděla jsem a cítila zvláštní tíhu v hrudi.

Po dvou týdnech přišla do kavárny mladá žena. Měla tmavé vlasy stažené do culíku a oči plné smutku. Rozhlédla se a zamířila rovnou ke mně.

„Jste slečna Eva?“ zeptala se tiše.

„Ano…“ odpověděla jsem překvapeně.

„Jsem Lucie Nováková. Táta… zemřel minulý týden. Našla jsem ve věcech jeho deník a… psal tam o vás.“

Zůstala jsem stát jako opařená. O mně? Proč by o mně psal?

Lucie si sedla ke stolu – k jeho stolu – a vytáhla malý sešit s ohmatanými rohy. „Celých těch osmnáct let sem chodil kvůli vám,“ řekla a podala mi deník otevřený na stránce s mým jménem.

Četla jsem: „Eva je jediný člověk, který mě každý den pozdraví. Když mi podává kávu, cítím se na chvíli méně sám.“

Slzy mi vyhrkly do očí. Vždycky jsem si myslela, že je jen protivný starý muž, který nemá nikoho rád. Ale on byl jen… sám.

Lucie pokračovala: „Máma nás opustila, když mi bylo deset. Táta to nikdy nepřekonal. Nikdy si nenašel nové přátele, nikdy nechodil nikam jinam než sem. Vy jste byla jeho jediným světlem.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – na jeho ticho, na to, jak vždycky nechal drobné spropitné, i když nikdy neřekl děkuji. Na to, jak jednou zapomněl deštník a já mu ho běžela vrátit až na autobusovou zastávku. Tehdy se na mě poprvé usmál.

„Proč jste mi to nikdy neřekli?“ zeptala jsem se Lucie.

„Táta byl hrdý. Nikdy by nepřiznal, že je osamělý. A já… byla jsem mladá a naštvaná. Myslela jsem si, že za všechno může on.“

Seděly jsme tam dlouho a povídaly si o panu Novákovi – o jeho mládí, o tom, jak miloval knihy a jak se bál samoty víc než čehokoliv jiného. Lucie mi ukázala fotografie z dětství, kde byl její otec ještě šťastný.

Když odešla, zůstala jsem sedět u jeho stolu a přemýšlela o tom, kolik lidí kolem nás žije v tichu a bolesti, kterou nikdo nevidí. Kolik lidí projde naším životem a my je nikdy doopravdy nepoznáme.

Doma jsem večer otevřela okno a dívala se do tmy. Vzpomínala jsem na všechny ty roky v kavárně – na smích i hádky s kolegyněmi, na štamgasty i na ty, kteří přišli jen jednou. A hlavně na pana Nováka.

Druhý den jsem položila na jeho stůl malou vázu s květinami a vedle ní jeho oblíbený šálek kávy – bez mléka.

Možná bychom měli být k sobě laskavější. Možná bychom měli častěji říkat lidem kolem sebe, že nám na nich záleží.

Co kdybychom se nebáli ukázat slabost? Kolik osamělých duší by pak našlo cestu zpátky k životu?