Osmnáctiletý táta: Příběh o ztracených snech a nových začátcích

„Mami, musím ti něco říct.“ Tomáš stál ve dveřích kuchyně, ruce sevřené v pěst, oči sklopené k podlaze. V tu chvíli jsem věděla, že se něco stalo. Všechno v domě utichlo – i starý pes Ben přestal chrápat na svém pelíšku.

„Co se děje, Tome?“ zeptala jsem se tiše, i když mi srdce bušilo až v krku.

„Lucka je těhotná.“ Slova padla do prostoru jako kámen do studny. Všechno se ve mně sevřelo. Osmnáct let. Můj kluk, který ještě před pár měsíci řešil maturitu a jestli pojede s kamarády na vodu. Teď měl být otcem.

Sedla jsem si ke stolu a snažila se popadnout dech. „Jsi si jistý?“ zeptala jsem se hloupě, protože odpověď byla jasná z jeho výrazu. Tomáš přikývl a v očích měl slzy.

„Co na to Lucka?“

„Bojí se. Její máma je úplně na nervy. Táta s ní nemluví.“

V hlavě mi vířily myšlenky – co řekne Petr, můj muž? Co řeknou sousedi? Co řekne moje máma, která vždycky tvrdila, že jsme Tomáše moc rozmazlili? Ale hlavně: co bude dál?

Když přišel Petr z práce, seděli jsme u stolu všichni tři. Tomáš byl bledý jak stěna. „Tati… Lucka čeká dítě.“

Petr mlčel dlouho. Pak jen řekl: „Tak to jsi to pěkně podělal.“ Odešel do dílny a bouchl za sebou dveřmi tak, že se třásly skleničky ve vitríně.

Ten večer jsme s Tomášem seděli v kuchyni dlouho do noci. Povídali jsme si o všem – o strachu, o tom, jaké to bude, až se dítě narodí, o tom, jestli si Lucka dítě nechá. Tomáš byl rozhodnutý stát při ní. „Nenechám ji v tom,“ řekl pevně.

Další dny byly jako zlý sen. Ve škole se to rozkřiklo rychleji než chřipka v zimě. Kamarádi Tomáše se mu začali vyhýbat, někteří mu psali hnusné zprávy na Instagramu. Lucka přestala chodit do školy úplně. Její rodiče ji drželi doma a zakázali jí s Tomášem mluvit.

Jednou večer přišla Lucka k nám domů. Stála na prahu s očima opuchlýma od pláče. „Můžu tu zůstat?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem a objala ji. Byla tak malá a křehká – dítě čekající dítě.

Petr byl pořád naštvaný, ale když viděl Lucčiny slzy, trochu povolil. „Musíme to nějak zvládnout,“ řekl nakonec a poprvé od té doby pohladil Tomáše po rameni.

Začali jsme řešit praktické věci – návštěvy u doktora, papíry na sociálce, kde nám paní za přepážkou radila s dávkami pro mladé rodiče. Bylo to ponižující a zároveň úlevné vědět, že aspoň někdo nám pomůže.

Moje máma přijela z Brna a hned začala rozdávat rady: „Musíš být tvrdá! Nesmíš jim všechno odpustit!“ Ale když viděla Lucii, jak sedí u stolu a hladí si břicho, zmlkla a jen ji pohladila po vlasech.

V malém městě se o nás začalo mluvit. V obchodě si ženské šeptaly za zády, sousedka přes plot mi jednou řekla: „To je dneska mládež…“ Cítila jsem hanbu i vztek zároveň. Ale když jsem viděla Tomáše, jak večer sedí u Lucie a hladí jí ruku, věděla jsem, že tohle je důležitější než řeči ostatních.

Jednou večer přišla Lucčina máma. Dlouho stála na prahu a pak jen řekla: „Promiňte… já už nevím, co mám dělat.“ Pozvala jsem ji dál. Seděly jsme spolu v kuchyni a plakaly obě.

Čas plynul a bříško Lucie rostlo. Tomáš si našel brigádu v místní pekárně, vstával ve čtyři ráno a chodil domů unavený, ale nikdy si nestěžoval. Petr mu začal pomáhat s opravou starého kočárku po Tomášovi.

Když se malý Matyáš narodil, držela jsem ho v náručí a brečela štěstím i strachem zároveň. Bylo mi teprve čtyřicet tři a už jsem byla babička.

První týdny byly těžké – Lucka byla vyčerpaná, Tomáš nevěděl, jak miminko utišit, Petr byl pořád trochu odtažitý. Ale postupně jsme si zvykli. Matyáš byl krásné miminko a když se usmál, všechno špatné bylo rázem pryč.

Jednou večer seděl Tomáš u stolu a díval se na malého syna spícího v košíku. „Mami… myslíš, že to zvládnu? Že budu dobrý táta?“

Pohladila jsem ho po vlasech jako kdysi, když byl malý kluk. „Zvládneš to, Tome. Protože jsi můj syn.“

A někdy v noci, když nemůžu spát a slyším z vedlejšího pokoje dětský pláč i tiché hlasy mladých rodičů, ptám se sama sebe: Udělali jsme všechno správně? A co byste udělali vy na mém místě?