Otcova dcera na prahu bezdomí: Příběh Marty z pražského paneláku

„Marto, už toho mám dost! Buď si najdeš práci, nebo si sbalíš věci a půjdeš!“ Otcův hlas se rozléhá kuchyní jako hrom. Sedím u stolu, ruce se mi třesou a v hlavě mi hučí. Ještě před pár lety bych si nikdy nepomyslela, že mě vlastní táta vyhodí z bytu, kde jsem vyrůstala. Dívám se na něj – jeho tvář je tvrdá, oči chladné. Kde je ten laskavý muž, který mě kdysi učil jezdit na kole a nosil mě na ramenou po Letenském parku?

„Tati, prosím tě… Vždyť víš, že hledám. Ale není to teď jednoduché…“ snažím se vysvětlit, ale on mě přeruší mávnutím ruky.

„Všichni mají těžké časy! Já jsem v tvém věku už dávno živil rodinu. A ty? Sedíš tu celé dny, čumíš do počítače a čekáš, že tě někdo spasí!“

Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Vím, že má pravdu – už půl roku jsem bez práce. Po covidu mě propustili z knihkupectví a od té doby se mi nedaří najít nic stálého. Brigády v kavárnách nebo roznášení letáků mi sotva pokryjí tramvajenku a mobil. Ale táta to nechápe. Pro něj je práce základ všeho – a kdo ji nemá, je nula.

Vzpomínám si na dětství. Táta byl vždycky můj hrdina. Když jsem měla strach ze tmy, seděl u mě na posteli a vyprávěl mi pohádky. Když jsem si rozbila koleno, foukal mi na ránu a říkal: „Neboj, Martičko, všechno bude dobrý.“ Teď mám pocit, že už pro něj nejsem ta Martička, ale jen přítěž.

Maminka zemřela před třemi lety na rakovinu. Od té doby jsme s tátou sami v našem malém bytě v paneláku na Proseku. Myslela jsem si, že nás to sblíží – místo toho mezi námi vyrostla zeď nepochopení. Táta se uzavřel do sebe, začal být podrážděný a všechno řeší křikem. Já se snažím být trpělivá, ale někdy už nemůžu.

„Tati, já nechci být na obtíž… Ale kam mám jít? Nemám peníze na kauci ani na nájem,“ šeptám zoufale.

„To není můj problém! Měla jsi myslet dřív! A co ten tvůj Honza? Toho už jsi taky odkopla?“

Honza… Moje poslední naděje na normální vztah skončila fiaskem. Rozešli jsme se před měsícem – prý jsem moc citlivá a pořád řeším jen svoje problémy. Od té doby jsem sama.

V noci nemůžu spát. Ležím ve svém pokoji obklopená knihami a starými fotkami z dětství. Na jedné z nich držím tátu za ruku před školou – oba se smějeme. Kde je ta radost? Proč teď mezi námi vládne jen napětí?

Ráno slyším tátu telefonovat s tetou Janou. „Nevím, co s ní mám dělat… Je jí skoro třicet a pořád nic…“ slyším útržky rozhovoru přes dveře. Vstávám a cítím v hrudi tíhu – jako by mi někdo seděl na prsou.

Odpoledne přijde teta Jana na návštěvu. Sedíme v obýváku, ona upíjí kávu a dívá se na mě s lítostí.

„Marti, zkusila jsi už úřad práce? Nebo nějaký rekvalifikační kurz?“ ptá se opatrně.

„Ano, byla jsem tam… Ale většina nabídek je pro lidi s praxí nebo technickým vzděláním. Já mám jen gympl a pár let v knihkupectví…“

Táta jen protočí oči: „To je právě ono! Dneska nikdo nechce dělat rukama! Všichni by chtěli sedět v kanceláři…“

Cítím se jako mezi mlýnskými kameny. Na jednu stranu chápu tátovu frustraci – taky má strach o budoucnost. Ale proč to musí řešit takhle? Proč místo podpory slyším jen výčitky?

Večer sedím na balkoně a koukám na světla Prahy. Přemýšlím o tom, co bude dál. Mám odejít? Kam? Do azylového domu? Ke kamarádce Lence? Ta má ale dvě malé děti a sotva vyjde s penězi.

Najednou přijde táta za mnou. Chvíli mlčíme.

„Víš, Marto… Já tě mám rád. Ale už nevím, jak ti pomoct,“ řekne tiše.

„Já vím, tati… Taky tě mám ráda. Jen bych potřebovala trochu víc času…“

„Čas není nekonečný,“ odpoví smutně a odejde zpátky dovnitř.

Ten večer poprvé přemýšlím o tom, že možná opravdu musím odejít. Možná je čas postavit se na vlastní nohy – i když to znamená začít úplně od nuly.

Druhý den ráno sbalím pár věcí do batohu a napíšu Lence zprávu: „Můžu u tebe pár dní přespat?“ Odpoví skoro hned: „Jasně, přijď.“

Když odcházím z bytu, táta stojí ve dveřích. Neříká nic – jen mě obejme. V jeho objetí cítím bolest i lásku zároveň.

Teď sedím u Lenky v kuchyni a přemýšlím: Je rodina opravdu bezpečný přístav? Nebo je to jen iluze, kterou si vytváříme, dokud nepřijde bouře?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo čekat od rodiny pomoc i v dospělosti?