Otcovo pozdní procitnutí: Příběh ztracených šancí a hledání odpuštění

„Kde je maminka?“ ozvalo se tiché, ale naléhavé zašeptání. Stál jsem v předsíni bytu své bývalé partnerky, v ruce svíral Eliščin plyšový medvídek a díval se do očí holčičky, která mě znala jen z několika rozpačitých návštěv. Všude kolem voněly její věci po aviváži a jablkách, které měla její máma tak ráda.

„Maminka musela odejít,“ odpověděl jsem tiše, hlas se mi zlomil. Eliška se ke mně přitiskla, ale ne proto, že by mi důvěřovala – spíš proto, že byla vyděšená a neměla nikoho jiného. V tu chvíli jsem si poprvé naplno uvědomil, jak moc jsem selhal.

Když mi zavolala Markéta, její sestra, že se stala nehoda na D1 a že Jana… že už není, zhroutil se mi svět. Ale ne tak, jak bych čekal. Nejdřív jsem cítil jen prázdno a vinu. Vždyť jsem byl ten, kdo odešel, když byla Jana těhotná. Ten, kdo se vymlouval na práci v Brně a nikdy si nenašel čas na dceru. Teď jsem měl být najednou otcem na plný úvazek.

První týdny byly peklo. Eliška mě odmítala. Každou noc plakala do polštáře a volala maminku. Já jsem seděl na gauči v cizím bytě a nevěděl, co dělat. Markéta mi volala každý den a ptala se, jestli to zvládám. „Kdybys aspoň jednou přišel dřív…“ vyčítala mi jednou do telefonu. „Jana tě tolik potřebovala.“

Snažil jsem se. Vařil jsem jí krupicovou kaši podle receptu její mámy, četl pohádky o Křemílkovi a Vochomůrkovi, které měla ráda. Ale Eliška jen seděla u stolu, mlčky míchala lžící v talíři a občas na mě vrhla pohled plný nedůvěry. „Ty nejsi maminka,“ řekla jednou prostě a já měl chuť utéct.

Začal jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla první člověk, který mi řekl pravdu do očí: „Karel, nemůžete čekat, že vám Eliška odpustí za měsíc to, co jste zanedbal tři roky.“

Jednoho dne přišla Eliška ze školky uplakaná. „Všichni mají maminku,“ šeptala a schoulila se do klubíčka na posteli. Sedl jsem si k ní a poprvé ji objal opravdu pevně. „Já vím, že ti chybí,“ řekl jsem tiše. „Mně taky.“

Začali jsme spolu chodit na hřiště za domem. Pozoroval jsem ji, jak si hraje s ostatními dětmi – byla opatrná, držela se stranou. Jednou ke mně přišla maminka jednoho chlapečka: „Vy jste Eliščin tatínek? Jana o vás moc nemluvila…“ Cítil jsem stud i vztek na sebe sama.

Moje máma mě navštívila poprvé po pohřbu. Přinesla Elišce panenku a mě si vzala stranou do kuchyně: „Karle, musíš to vydržet. Děti odpouštějí pomalu.“

Ale já měl pocit, že to nikdy nezvládnu. Každý den jsem bojoval s vlastní vinou i s Eliščiným smutkem. Jednou v noci jsem našel její deník – neuměla ještě psát pořádně, ale nakreslila tam obrázek: ona a maminka držící se za ruce. Já stál opodál.

Začal jsem jí vyprávět o Janě – jak jsme se poznali na festivalu v Litoměřicích, jak jsme spolu jezdili na kolech do Českého ráje. Eliška poslouchala mlčky, ale pak se zeptala: „A proč jsi odešel?“ Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. „Byl jsem hloupý,“ přiznal jsem poprvé nahlas.

Jednoho dne jsme šli spolu do lesa sbírat šišky. Eliška najednou zakopla a rozbila si koleno. Začala brečet a já ji vzal do náruče. „Neboj se, tati je tady,“ uklidňoval jsem ji. Poprvé mi řekla „tati“ bez váhání.

Ale nebylo to vítězství – spíš malý krůček vpřed. Stále byly dny, kdy mě odstrkovala nebo propadala záchvatům vzteku. Ve školce mi učitelka řekla: „Eliška je citlivá… potřebuje jistotu.“

Jednou večer přišla Markéta na návštěvu. Seděli jsme u stolu a ona najednou řekla: „Víš, Jana tě měla pořád ráda… doufala, že jednou přijdeš.“ Rozplakal jsem se před ní poprvé v životě.

Dnes je to rok od Janiny smrti. Eliška už mi občas dovolí ji obejmout nebo jí přečíst pohádku před spaním. Ale pořád cítím tu propast mezi námi – roky, které už nikdy nevrátím.

Někdy v noci sedím u její postýlky a ptám se sám sebe: Může člověk vůbec napravit to, co tolik let zanedbával? A co když některé šance prostě zmizí navždy? Co byste udělali vy na mém místě?