Otec v domově důchodců: Rozhodnutí, které mi roztrhlo rodinu

„Tohle mi nikdy neodpustím, tati,“ šeptám a dívám se na tebe skrz sklo návštěvní místnosti. Sedíš shrbený v křesle, ruce složené v klíně, pohled upřený do prázdna. Když jsem tě sem vezla, pršelo. V autě jsi mlčel, jen občas jsi se zeptal, kdy už budeme doma. Ale domov už pro tebe nebyl bezpečný. Zapomínal jsi vypnout sporák, bloudil jsi po sídlišti a sousedé mě volali v noci, že tě našli na lavičce před panelákem.

„Jano, jak jsi to mohla udělat?“ vyštěkla na mě sestra Lenka hned první večer, co jsem tátu odvezla. „Vždyť je to náš táta! Copak se ho takhle zbavuješ?“

„Lenko, já už to sama nezvládala. Ty bydlíš v Brně, já jsem tu na všechno sama. Potřebuje péči, kterou mu doma dát nemůžu!“ bránila jsem se, ale věděla jsem, že mě neposlouchá. V očích měla slzy a vztek.

Bratr Petr mi od té doby nezvedá telefon. Máma zemřela před pěti lety a od té doby jsme si byli s tátou blíž než kdy dřív. Jenže Alzheimer je krutý. Každý den mi mizel před očima. Zapomněl moje jméno, ptal se, kde je máma. Někdy mě nepoznával vůbec.

„Paní Novotná, váš tatínek dneska moc nejedl,“ říká mi sestřička v domově důchodců. „Má špatnou náladu. Možná by mu pomohla častější návštěva.“

Ale já mám dvě práce, abych zaplatila hypotéku a školu pro dceru. Každý den je boj o čas. Když přijdu domů, čeká mě hromada prádla a úkoly s Aničkou. Manžel Tomáš mi vyčítá, že jsem pořád nervózní.

„Proč jsi ho tam dávala? Vždyť jsi říkala, že to zvládneš,“ připomíná mi Tomáš při večeři.

„Nezvládla jsem to! Chápeš to? Nezvládla!“ křičím a rozpláču se uprostřed kuchyně. Anička se lekne a uteče do pokoje.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím, jestli jsem opravdu špatná dcera. Všichni kolem mě soudí – sousedky šeptají na chodbě, kolegyně v práci se ptají, proč si tátu nevezmu domů. Jenže nikdo neviděl ty noci, kdy jsem ho hledala po sídlišti s baterkou v ruce. Nikdo neví, jaké to je sledovat vlastní dítě, jak se bojí dědečka, protože křičí ze spaní nebo rozbíjí věci v kuchyni.

Jednou večer mi volá Lenka: „Táta prý zase upadl. Co tam s ním dělají? Měla bys ho vzít zpátky domů.“

„A kdo se o něj postará? Ty? Přijedeš z Brna každý den?“ vybuchnu.

„To je tvoje povinnost! Jsi nejstarší!“

Zavěsím a rozbrečím se. Povinnost… Co všechno ještě musím obětovat? Už jsem přišla o bratra i sestru. Táta mě někdy pozná, někdy ne. Ale když mě obejme a řekne „děkuju“, mám pocit, že všechno dává smysl.

Jednou přijdu do domova a najdu tátu sedět s panem Dvořákem u šachovnice. Směje se! Po dlouhé době se směje! Sestřička mi říká: „Začíná si zvykat. Má tu kamarády.“

Ale rodina mi to neodpouští. Na Vánoce jsme poprvé neslavili spolu. Petr poslal jen SMS: „Doufám, že jsi spokojená.“

Někdy mám chuť všechno vzdát a vzít tátu zpátky domů. Ale pak si vzpomenu na jeho pohledy plné strachu a zmatení. Tady je v bezpečí. Má péči, kterou já dát nemůžu.

Možná jednou pochopí i ostatní… Nebo ne? Je možné být dobrou dcerou a přitom ztratit rodinu? Jak byste se rozhodli vy?