Ovesná kaše a ticho mezi námi: Příběh o otci, synovi a nevyřčených slovech

„Tati, co jsi měl dneska k obědu?“ ozvalo se z telefonu hlasem, který už dávno ztratil dětskou zvědavost. Tomáš byl vždycky praktický, nikdy moc nemluvil o citech. Zhluboka jsem se nadechl a zalhal: „Dneska jsem si udělal steak s bramborem a k tomu trochu jablka.“ V duchu jsem si představil tu misku ovesné kaše, kterou jsem do sebe ráno nasypal, protože na nic jiného už mi nezbylo.

Bydlím sám v paneláku na okraji Brna. Důchod mi chodí pravidelně, ale když zaplatím nájem, léky na tlak a elektřinu, zůstane mi sotva na pár rohlíků a tu nejlevnější ovesnou kaši z Tesca. Někdy si říkám, že bych měl Tomášovi říct pravdu. Ale pak si vzpomenu na jeho pohled – ten pohled, kdy se snaží nebýt zklamaný, když přijde na návštěvu a vidí, že mám pořád stejnou starou bundu.

„Tati, proč si nekoupíš něco nového na sebe? Vždyť ti posílám každý měsíc peníze,“ říká mi občas. Jenže on neví, že ty peníze většinou spolknou složenky. A já nechci být tím otcem, který je pro svého syna jen přítěží. Chci být pořád ten silný Jaroslav, který ho vodil do školky a učil jezdit na kole.

Jednou za měsíc přijde Tomáš s rodinou na návštěvu. Jeho žena Monika je milá, ale vždycky se rozhlíží po bytě s tím tichým nesouhlasem – jako by čekala, že budu mít uklizeno a napečeno. Malá Anička mě obejme kolem krku a šeptá: „Dědo, máš něco dobrého?“ Vždycky jí dám poslední sušenku z kredence a předstírám, že je to jen taková maličkost.

Jednou v zimě jsem seděl u okna a díval se na sníh padající na šedé sídliště. V televizi běžely zprávy o tom, jak důchodci v Česku žijí pod hranicí chudoby. „To není o mně,“ říkal jsem si nahlas do prázdného bytu. Ale bylo. Byl jsem to já.

Začal jsem závidět lidem v obchodě, když si do košíku dávali ovoce nebo maso. Já počítal každou korunu. Když jsem jednou stál u pokladny s balíčkem ovesné kaše a prodavačka se na mě usmála: „To bude všechno?“ – cítil jsem se menší než kdy dřív.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Tati, co kdybychom tě vzali k sobě? Máme volný pokoj.“ V jeho hlase byla snaha i lítost. „Ne, Tomáši,“ odmítl jsem rychleji, než bych chtěl. „Tady mám všechno svoje.“ Ve skutečnosti jsem měl jen vzpomínky a ticho.

Začal jsem si psát deník. Do něj jsem si zapisoval všechno, co bych Tomášovi nikdy neřekl:

„Dneska jsem snědl poslední jablko. Zítra už jen kaše.“
„Chtěl bych mu říct pravdu, ale bojím se jeho pohledu.“
„Proč je tak těžké přiznat slabost?“

Jednou večer jsem seděl u stolu a díval se na starou fotku – já a Tomáš u rybníka v Třeboni. Smáli jsme se tam oba. Teď už spolu skoro nemluvíme. Jen povinné telefonáty a návštěvy.

Přišla složenka za elektřinu – vyšší než obvykle. Seděl jsem nad ní dlouho do noci a přemýšlel, co udělám. Nakonec jsem prodal starý fotoaparát z mládí přes internet. Když si pro něj přišel mladý kluk, usmál se: „Děkuju moc, pane.“ Chtěl jsem mu říct: „Dej si pozor, život je někdy těžší, než čekáš.“ Ale mlčel jsem.

Jednoho dne přišel Tomáš neohlášeně. Vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem do sebe lžíci po lžíci tlačil tu kaši. Zarazil se ve dveřích.

„Tati… proč jíš pořád tu kaši?“

Ztuhl jsem. Chtěl jsem zalhat jako vždycky. Ale tentokrát to nešlo.

„Protože na nic jiného nemám,“ vyklouzlo ze mě tiše.

Tomáš stál dlouho bez hnutí. Pak si sedl ke stolu naproti mně.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptal se tiše.

Nevěděl jsem, co odpovědět. Možná proto, že jsem nechtěl být slabý. Možná proto, že jsem nechtěl být přítěží.

Ten večer jsme spolu seděli dlouho v kuchyni a poprvé po letech jsme mluvili opravdu otevřeně – o penězích, o strachu ze stáří, o tom, jak těžké je přiznat si vlastní slabost před vlastním dítětem.

Od té doby se něco změnilo. Tomáš začal chodit častěji. Přinesl mi jednou steak a ovoce – jen tak beze slov položil tašku na stůl.

Ale pořád ve mně zůstává ten pocit studu a viny. Proč je tak těžké říct pravdu těm nejbližším? Proč máme pocit, že musíme být silní za každou cenu?

Možná nejsem jediný důchodce v Česku, kdo přežívá na kaši a mlčí o tom svým dětem. Možná bychom měli víc mluvit – i když to bolí.

Řekli byste svým dětem pravdu? Nebo byste raději dál mlčeli? Co je vlastně větší odvaha – přiznat slabost nebo ji skrývat?