Po rozvodu jsem přišla o vnoučata: Příběh jedné babičky z Prahy

„Tohle ti nikdy neodpustím, Marie!“ křičela na mě Jana, když jsem jí v kuchyni našeho bytu v Dejvicích podávala kávu. Ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že tohle není obyčejná hádka. Bylo to vyvrcholení měsíců napětí, mlčení a nevyřčených výčitek.

Všechno začalo, když se Tomáš, můj jediný syn, rozhodl, že už s Janou dál nemůže být. Byli spolu deset let, mají dvě děti – Aničku a Filípka. Všichni jsme si mysleli, že jsou šťastní. Ale pak přišly hádky, ticho u večeře a nakonec i slova o rozvodu. Tomáš se mi svěřil jednoho večera na balkoně: „Mami, já už to nedávám. Jana mě jen ponižuje, všechno jí vadí. Prosím tě, stůj při mně.“ A já, jako každá matka, jsem ho chtěla chránit.

Když přišlo na dělení majetku, Jana byla neústupná. „Chci dům i auto. Tomáš si může najít podnájem a jezdit tramvají,“ řekla mi jednou odpoledne, když jsme se snažily domluvit na kompromisu. „Jano, vždyť je to i jeho domov. A co děti? Nebylo by lepší se domluvit?“ snažila jsem se ji přesvědčit. Ale ona jen zavrtěla hlavou a její oči byly tvrdé jako kámen.

Můj manžel Pavel se mě snažil uklidnit: „Marie, nepleť se do toho tolik. Oni si to musí vyřešit sami.“ Ale já jsem nemohla jen tak sedět a dívat se, jak Tomáš přichází o všechno. Když pak přišlo na soudní stání a já měla svědčit, řekla jsem pravdu – že Jana byla často náladová, že Tomáš doma všechno zařizoval a staral se o děti víc než ona. V tu chvíli jsem viděla v Janiných očích nenávist.

Po rozvodu se Jana odstěhovala s dětmi do nového bytu na druhém konci Prahy. Nejprve mi slíbila, že Aničku a Filípka budu vídat jako dřív. Ale pak přestala zvedat telefon. Na zprávy neodpovídala. Když jsem jednou přišla k nim domů s dárky pro děti, ani mi neotevřela. Stála jsem na chodbě paneláku s plyšovým medvědem v ruce a slzami v očích.

Tomáš byl zoufalý. „Mami, já je taky skoro nevidím. Jana mě pořád jen obviňuje, že jsem jí zničil život.“ Pavel se snažil být silný: „Marie, musíme to vydržet. Děti vyrostou a samy si najdou cestu.“ Ale já jsem každý večer seděla v obýváku u starých fotek a plakala.

Jednou v noci mi Tomáš zavolal: „Mami, Anička má narozeniny. Můžeme jí aspoň poslat dopis?“ Seděli jsme spolu u kuchyňského stolu a psali jsme jí dopis plný vzpomínek na společné výlety do Krkonoš, na pečení cukroví o Vánocích i na to, jak mě Anička učila hrát pexeso. Dopis jsme poslali doporučeně – ale nikdy nepřišla odpověď.

Začala jsem chodit do parku na Letné, kde jsme si s dětmi hrávali na hřišti. Seděla jsem na lavičce a dívala se na cizí děti, jak si hrají na prolézačkách. Jedna holčička měla stejné copánky jako Anička. Chtěla jsem ji obejmout, ale věděla jsem, že nemůžu.

Jednoho dne mi přišel e-mail od Jany: „Marie, prosím tě, už nám nepiš ani nevolej. Děti jsou zmatené a potřebují klid. Ty ses postavila proti mně a já ti to nikdy nezapomenu.“ Seděla jsem dlouho u počítače a četla ta slova pořád dokola. Bylo to jako rána do srdce.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem udělala. Měla jsem mlčet? Měla jsem nechat Tomáše bojovat samotného? Nebo jsem udělala správně, když jsem ho chránila? Pavel mě objal: „Marie, jsi dobrá máma i babička. To Jana jednou pochopí.“ Ale já si tím nebyla jistá.

Jednou večer mi Tomáš přinesl obrázek od Filípka – nakreslil domeček a pod ním napsal: „Babičce.“ Prý ho dal paní učitelce ve školce s tím, že je pro mě. Jana ho ale nikdy neposlala dál.

Dny plynuly a já se snažila najít smysl v každodenním životě bez dětí kolem sebe. Chodila jsem po bytě a vzpomínala na jejich smích, na jejich malé ručičky v mých dlaních. Sousedka paní Novotná mi jednou řekla: „Marie, děti nejsou hloupé. Jednou přijdou samy.“ Ale co když už bude pozdě?

Teď sedím u okna a dívám se na prázdné dětské hřiště pod naším domem. Přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem raději mlčet a přijít o syna? Nebo je správné bojovat za pravdu i za cenu ztráty toho nejcennějšího?

Co byste udělali vy? Má matka právo chránit své dítě i za cenu ztráty vnoučat? Nebo je lepší ustoupit kvůli klidu v rodině?