Po šedesátce: Deset věcí, kterých jsem se vzdal a lítosti, které následovaly

„Proč jsi to udělal, tati?“ zeptala se mě moje dcera Jana s očima plnýma slz. Stáli jsme na zahradě našeho rodinného domu v Brně, kde jsem strávil většinu svého života. Bylo to místo plné vzpomínek, radostí i smutků. Ale teď jsem se rozhodl ho prodat. „Je to jen dům, Jano,“ odpověděl jsem tiše, ale v hloubi duše jsem cítil, jak se mi srdce svírá.

Bylo mi šedesát a cítil jsem, že je čas na změnu. Můj život se stal rutinou, která mě dusila. Chtěl jsem najít nový smysl, nový začátek. Rozhodl jsem se vzdát deseti věcí, které mě svazovaly. Ale jak jsem brzy zjistil, některé z těchto rozhodnutí přinesly více lítosti než úlevy.

První věc, které jsem se vzdal, byla moje práce. Po třiceti letech ve stavební firmě jsem odešel do důchodu. Myslel jsem si, že mi to přinese svobodu, ale místo toho jsem se cítil ztracený. Práce byla mým útočištěm, místem, kde jsem měl pocit užitečnosti. Bez ní jsem nevěděl, co se sebou.

Další na seznamu byla moje stará Škoda 120. Byla to první auto, které jsem si koupil sám, a přestože už dávno nejezdila tak hladce jako dřív, měl jsem k ní citový vztah. Prodal jsem ji s myšlenkou, že si pořídím něco modernějšího. Ale když jsem viděl nového majitele odjíždět, uvědomil jsem si, že jsem ztratil kus své minulosti.

Třetí věcí bylo členství v místním fotbalovém klubu. Každou sobotu jsme se scházeli s kamarády a hráli zápasy proti jiným týmům. Bylo to něco, co mě drželo v kondici a zároveň mi dávalo pocit sounáležitosti. Ale když jsem si uvědomil, že už nemám stejnou fyzičku jako dřív, rozhodl jsem se skončit. A s tím skončilo i mnoho přátelství.

Čtvrtou věcí byla moje zahrada. Miloval jsem pěstování květin a zeleniny, ale s věkem mi to začalo připadat jako přílišná námaha. Najal jsem si zahradníka, který se o ni staral místo mě. Ale když jsem viděl, jak se mění bez mého doteku, pocítil jsem prázdnotu.

Pátou věcí bylo cestování. Vždycky jsme s manželkou rádi objevovali nová místa. Ale po její smrti před pěti lety jsem ztratil chuť cestovat sám. Rozhodl jsem se prodat karavan a zůstat doma. Ale každé léto, když vidím karavany projíždět kolem našeho domu, cítím bodnutí lítosti.

Šestou věcí byla moje sbírka starých gramofonových desek. Hudba byla vždy mou vášní a ty desky byly poklady mého mládí. Ale když mi došlo, že už je téměř neposlouchám, rozhodl jsem se je prodat sběrateli. Teď mi chybí jejich praskání a vzpomínky na večery strávené jejich poslechem.

Sedmou věcí bylo mé členství v místním šachovém klubu. Šachy byly pro mě vždy výzvou a způsobem relaxace. Ale když jsem začal prohrávat více her než vyhrávat, ztratil jsem zájem a odešel. A s tím odešla i část mé identity.

Osmou věcí bylo moje zapojení do místní charity. Pomáhat druhým mi dávalo pocit smysluplnosti. Ale když jsem začal cítit vyhoření a únavu z neustálého organizování akcí, rozhodl jsem se stáhnout do ústraní.

Devátou věcí bylo moje členství v pěveckém sboru. Zpěv byl pro mě vždy radostí a způsobem vyjádření emocí. Ale když mi hlas začal selhávat a já už nedokázal držet tón jako dřív, rozhodl jsem se skončit.

Desátou a poslední věcí bylo moje zapojení do rodinných oslav a setkání. Po smrti manželky jsem se stáhl do sebe a přestal se účastnit rodinných akcí. Myslel jsem si, že tím ušetřím bolest z její nepřítomnosti, ale místo toho jsem přišel o mnoho krásných okamžiků s dětmi a vnoučaty.

Teď stojím na prahu nového života a přemýšlím o tom všem, co jsem ztratil a co mi chybí. Bylo to správné rozhodnutí vzdát se těchto věcí? Nebo bych měl hledat způsob, jak je znovu začlenit do svého života? Možná je čas přehodnotit své priority a najít rovnováhu mezi tím, co bylo a co může být.