Po smrti manžela: Když blízkost bolí víc než samota

„Mami, nemůžeš tu zůstat sama. Přijeď k nám, bude ti líp,“ naléhala Jana, zatímco jsem zírala na prázdný hrnek po Karlovi. Jeho otisk na světě byl najednou tak neuvěřitelně křehký – hrnek, pantofle u postele, jeho brýle na stole. Všechno tu bylo, jen on ne.

„Jani, já nevím…“ začala jsem, ale ona mě přerušila: „Mami, prosím tě! Myslíš, že mě baví vědět, že tu sedíš sama? Že večeříš v tichu? Že když ti bude špatně, nikdo si toho nevšimne?“

Věděla jsem, že má pravdu. Ale také jsem věděla něco, co ona ne – že ta samota je teď moje jediná jistota. Že když zavřu oči, slyším Karla, jak si brumlá pod vousy. Že v noci cítím jeho teplo na druhé straně postele. A že kdybych to všechno opustila a šla bydlet k Janě, ztratím i tyhle stíny.

Ale Jana byla neústupná. „Mami, už jsme to s Petrem probrali. Máme volný pokoj. Kluci tě mají rádi. Budeš nám pomáhat s Adamem a Tomášem, aspoň nebudeš mít čas na smutky.“

A tak jsem po čtyřiceti letech v našem bytě balila kufr. Každý kus oblečení byl jako trn v srdci. Vzala jsem si jen to nejnutnější – pár svetrů, fotku Karla, jeho kapesník. Zbytek jsem nechala tam, kde patřil. S Karlem.

Jana mě přivítala s úsměvem a objetím, které bylo až příliš pevné. Petr byl zdvořilý, ale v jeho očích jsem četla obavy – jak dlouho tu bude? Nebude nám překážet? Kluci byli nadšení: „Babi! Budeš nám číst pohádky?“

První dny byly zvláštní. Všude ruch, smích, hádky o ovladač od televize, ranní shon do školy. Jana chtěla, abych se zapojila: „Mami, pojď s námi na procházku! Mami, pomůžeš mi s večeří?“ Ale já jsem se cítila jako host ve vlastním životě.

Jednou večer jsem zaslechla Janin rozhovor s Petrem:

„Myslíš, že je jí tu dobře?“
„Nevím. Je pořád zamlklá.“
„Možná jsme ji sem neměli tahat…“

Zalezla jsem do svého pokoje a rozplakala se do polštáře. Ne proto, že bych byla nešťastná – ale proto, že jsem nevěděla, jak být šťastná tady.

Začaly drobné třenice. Jana chtěla mít všechno podle svého: „Mami, proč dáváš Adamovi tolik másla na chleba? Vždyť víš, že má cholesterol!“ Nebo: „Mami, neper prádlo večer, kluci pak nemůžou spát.“

Já jsem se snažila být užitečná – vařila jsem polévky podle Karlova receptu (nikomu nechutnaly), skládala prádlo (Jana ho pak stejně předělala), četla klukům pohádky (ale oni chtěli radši tablet).

Jednou jsem se odvážila říct Janě: „Možná bych si mohla najít nějaký kroužek pro seniory… nebo chodit do knihovny.“

Jana se zatvářila dotčeně: „Ty tu nejsi spokojená?“

Chtěla jsem jí vysvětlit, že nejde o nespokojenost. Že potřebuju svůj prostor – stejně jako ona potřebuje svůj. Ale slova mi uvízla v krku.

Jednoho dne přišla hádka. Petr přišel domů pozdě a Jana byla nervózní. Kluci se hádali o hračky a já jsem se snažila uklidnit situaci: „Adame, půjč Tomášovi autíčko.“ Adam začal brečet a Jana vybuchla: „Mami! Nech to na mně! Jsi tu host!“

To slovo mě bodlo jako nůž. Host. Po čtyřiceti letech manželství, po všech těch letech péče o rodinu… Teď jsem host.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci. Jestli mám právo chtít něco pro sebe. Jestli mám právo nebýt pořád k dispozici.

Ráno jsem Janě řekla: „Jani, myslím, že bych měla jít domů.“

Zarazila se: „Mami… vždyť jsme tě chtěli chránit.“

„Já vím,“ usmála jsem se smutně. „Ale já potřebuju chránit i sama sebe.“

A tak jsem se vrátila do našeho bytu. Bylo tam ticho – ale bylo moje. Začala jsem chodit do knihovny, na procházky do parku, občas na kávu s bývalou kolegyní Lídou.

Jana mi volá každý den: „Mami, jak se máš?“ A já odpovídám pravdu: „Lépe.“

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je někdy těžší být blízko než být sám? A máme právo říct svým dětem ne – i když nás chtějí chránit?