Po třiceti osmi letech: Návrat syna, kterého mi vzali

„Kde je můj syn?!“ zařval jsem tehdy na mámu, když jsem se vrátil domů a zjistil, že malý Tomášek už není v postýlce. Bylo mi devatenáct, byl jsem vystrašený, ale rozhodnutý. Můj syn byl všechno, co jsem měl. Jenže v našem malém městě na Vysočině se o takových věcech nemluvilo. Nechtěné dítě, otec bez svatby, hanba pro rodinu. Máma stála v kuchyni, ruce se jí třásly, ale oči měla tvrdé jako kámen. „Musel jít pryč, Karle. Je to pro jeho dobro. Pro naše dobro.“

Ten den jsem se poprvé v životě rozbrečel před vlastní matkou. Otec seděl v obýváku, mlčel a díval se do stolu. Nikdo se mě neptal, co chci já. Nikdo se mě neptal, jestli dokážu žít s tím, že už nikdy neuslyším Tomášův smích. Bylo rozhodnuto. Tomáška odvezli do Prahy a já jsem zůstal sám. Jeho matka, Jana, už dávno odešla. Prý to nezvládla. Prý jsem byl moc mladý, moc naivní. Prý jsem měl začít znovu.

Ale jak začít znovu, když vám někdo vezme kus duše?

Roky jsem se snažil zapomenout. Pracoval jsem v lese, pak v autodílně, pil jsem víc, než bylo zdrávo. Oženil jsem se s Alenou, narodila se nám dcera Lucie. Nikdy jsem jim neřekl pravdu. Jen občas, když jsem se v noci probudil zpocený a srdce mi bušilo jako o závod, jsem si představil, jak by Tomáš asi vypadal. Jestli má moje oči. Jestli se směje jako já.

Jednou jsem to už nevydržel. Bylo mi čtyřicet pět, Lucie odjela na vysokou a Alena si našla novou práci. Seděl jsem v kuchyni, díval se na starou fotku z maturitního plesu a najednou jsem věděl, že musím začít hledat. Zavolal jsem na úřad, psal dopisy, obcházel staré známé. Všichni krčili rameny. „To už je dávno, Karle. Nech to být.“ Ale já nemohl.

Trvalo mi to skoro deset let. Každý den jsem si říkal, že to vzdám. Že už je pozdě. Že Tomáš určitě žije někde v cizině, má vlastní rodinu a na mě si ani nevzpomene. Ale pak mi jednou přišel e-mail. Odesílatel: Tomáš Novotný. Předmět: Hledám svého otce.

Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Ruce se mi třásly, když jsem klikl na zprávu. „Dobrý den, jmenuji se Tomáš Novotný. Narodil jsem se v roce 1982 v Havlíčkově Brodě. Celý život mi něco chybělo. Moji adoptivní rodiče byli hodní, ale vždycky jsem cítil, že nejsem úplně jejich. Nedávno jsem našel starý dopis, kde bylo vaše jméno. Jste můj otec?“

Nevím, jak dlouho jsem seděl nad klávesnicí, než jsem dokázal odpovědět. Slzy mi tekly po tvářích a já si připadal jako malý kluk. Napsal jsem mu všechno. O tom, jak mě rodina donutila ho dát pryč. O tom, jak jsem ho nikdy nepřestal hledat. O tom, jak jsem se bál, že mě bude nenávidět.

Odpověděl mi hned druhý den. „Nezlobím se na vás. Chci vás poznat.“

Domluvili jsme si setkání v kavárně na náměstí v Havlíčkově Brodě. Čekal jsem tam o hodinu dřív, nervózně popíjel kávu a díval se na dveře. Když vešel, poznal jsem ho okamžitě. Měl moje oči. Usmál se a já věděl, že je to on.

„Ahoj, tati,“ řekl tiše.

Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem ho objal a brečel jsem jako malý kluk. Lidé se na nás dívali, ale bylo mi to jedno. Po třiceti osmi letech jsem znovu držel svého syna.

Seděli jsme tam celé odpoledne. Vyprávěl mi o svém životě – vystudoval práva, žije v Brně, má dvě děti. Adoptivní rodiče už nežijí. Celý život hledal odpovědi na otázky, které mu nikdo nedokázal dát. Já mu vyprávěl o svém životě, o Lucii, o Aleně. O tom, jak mě to všechno změnilo.

Nejtěžší bylo říct to doma. Alena seděla u stolu a dívala se na mě, jako bych se zbláznil. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ ptala se tiše.

„Bál jsem se,“ přiznal jsem. „Bál jsem se, že mě opustíš.“

Lucie byla překvapená, ale nakonec mě objala. „Jsem ráda, že jsi ho našel, tati.“

Nebylo to jednoduché. Tomáš se musel naučit přijmout novou rodinu, já zase žít s tím, že jsem přišel o tolik let jeho života. Ale každý den jsme si psali, volali si, jezdili jsme na výlety. Poprvé po letech jsem měl pocit, že je moje rodina zase celá.

Jednou jsme seděli s Tomášem na lavičce u rybníka a on se mě zeptal: „Myslíš, že by to bylo jiné, kdybys mě mohl vychovat?“

Dlouho jsem mlčel. „Nevím. Možná bychom byli šťastnější. Možná bychom si ublížili jinak. Ale jedno vím jistě – nikdy jsem tě nepřestal milovat.“

Dnes už vím, že minulost nezměním. Ale můžu změnit to, co bude dál. Ať už mi osud vzal cokoli, dal mi druhou šanci.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Kolik rodin v Česku ještě žije s podobným tajemstvím? Kolik otců a matek nikdy nedostane šanci říct svým dětem pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?