Pod jednou střechou, bez svobody: Můj boj za sebe samu

„Proč jsi zase utratila tolik za jídlo? Vždyť jsme se domluvili, že budeš šetřit!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašky na stůl. Hlas mého manžela, Tomáše, byl ostrý jako nůž. V tu chvíli jsem měla chuť se rozplakat, ale místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Bylo to potřeba, děti mají hlad.“

Tomáš se na mě podíval s pohledem, který jsem znala až příliš dobře. Ten pohled, který říkal: „Zase jsi mě zklamala.“ Vždycky jsem si myslela, že když budu poslušná a budu mu dávat všechny své peníze z práce v nemocnici, bude mě mít rád. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila, jak se kolem mě stahuje smyčka.

Naše manželství začalo krásně. Byla jsem mladá zdravotní sestra a Tomáš byl o pár let starší elektrikář. Seznámili jsme se na svatbě mé sestry Jany a hned jsme si padli do oka. První roky byly plné smíchu, výletů na Šumavu a společných plánů. Když se nám narodila dcera Lucie a později syn Honzík, byla jsem přesvědčená, že mám všechno, co jsem kdy chtěla.

Jenže pak se něco změnilo. Tomáš začal být čím dál víc podrážděný. Nejprve to byly jen poznámky o tom, jak špatně vařím nebo že neumím pořádně uklidit. Pak mi začal brát platební kartu s tím, že „on to zařídí líp“. Každý měsíc jsem mu odevzdávala výplatu a on mi dával jen pár stovek na nákup. Když jsem potřebovala něco pro sebe – nové boty do práce nebo knížku pro Lucii – musela jsem prosit jako malá holka.

Jednou večer jsem seděla v koupelně na zemi a tiše plakala. Slyšela jsem, jak Tomáš v obýváku sleduje televizi a občas zakřičí na děti, aby byly zticha. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem ta veselá Kateřina, která kdysi snila o cestování a malovala obrazy. Byla jsem jen stínem sama sebe.

Začala jsem si všímat detailů: jak se mi třesou ruce, když slyším klíč v zámku; jak Lucie přestala zvát kamarádky domů; jak Honzík mluví čím dál méně. Moje sestra Jana si toho všimla první. „Káťo, nejsi v pořádku. Co se děje?“ zeptala se mě jednou na kávě v kavárně U Tří lvů.

Nejdřív jsem všechno popírala. „To je jen únava,“ říkala jsem. Ale Jana byla neústupná. „Tohle není únava. To je strach.“

Začala jsem číst články o domácím násilí a kontrole. Najednou mi všechno dávalo smysl. Tomáš mě nikdy neuhodil – ale jeho slova bolela víc než rány. Jeho kontrola nad penězi, zákaz kontaktu s přáteli, neustálé ponižování… To všechno byla forma násilí.

Jednoho dne přišel z práce dřív a našel mě, jak si píšu do deníku. „Co to je? Komu píšeš?“ vytrhl mi zápisník z ruky a začal číst nahlas moje nejhlubší myšlenky. Cítila jsem se nahá a ponížená. „Ty si stěžuješ? Ty si myslíš, že máš těžký život? Kdybys nebyla tak neschopná…“

Ten večer jsem poprvé pocítila vztek místo strachu. Proč bych měla žít jako vězeň ve vlastním domě? Proč bych měla prosit o každou korunu?

Začala jsem potají schovávat malé částky z nákupů stranou. Každou dvacetikorunu jsem ukryla do staré krabičky od čaje v komoře. S Janou jsme vymyslely plán: až budu mít dost peněz na první měsíc nájmu, odejdu i s dětmi.

Bylo to těžké období. Tomáš byl čím dál podezřívavější a děti byly nervózní. Jednou večer Lucie přišla za mnou do ložnice: „Mami, proč je táta pořád naštvaný? Udělali jsme něco špatně?“ Objala jsem ji a slíbila jí, že všechno bude lepší.

Když jsem konečně měla dost peněz na zálohu za malý byt na sídlišti v Plzni-Bolevci, přišel den D. Tomáš byl v práci a já s Janou jsme rychle sbalily pár věcí do tašek. Děti nechápaly, co se děje, ale věřily mi.

První noc v novém bytě byla tichá a zvláštně klidná. Seděla jsem u okna a dívala se na světla města. Poprvé po letech jsem cítila naději.

Tomáš mi samozřejmě volal a vyhrožoval soudem i policií. Ale já už byla rozhodnutá – nikdy se nevrátím zpátky do klece.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu si budovala nový život. Bylo to těžké – peněz bylo málo, děti plakaly po starém domově a já měla někdy chuť to vzdát. Ale pokaždé, když jsem viděla Lucii smát se s novými kamarádkami nebo Honzíka kreslit obrázky bez strachu, věděla jsem, že to stálo za to.

Dnes už vím, že láska není o kontrole ani o obětech za každou cenu. Je o respektu a svobodě být sám sebou.

Někdy si večer sednu ke stolu s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? A kolik z nich najde odvahu udělat první krok ke svobodě?