Pod tíhou minulosti a očekávání: Můj život snachy v české rodině

„Tohle je ta naše Anička, viď?“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni utírala nádobí. Otočila jsem se a viděla svou tchyni, paní Věru, jak drží starou černobílou fotku mého muže, Petra, když byl miminko. Nad naší malou dcerkou Eliškou. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Ne proto, že by mi vadilo, že si prohlíží fotky, ale protože v jejím tónu bylo něco, co jsem slyšela už mockrát – podprahové srovnání.

„Ne, mami, to je Eliška,“ odpověděl Petr z obýváku, aniž by zvedl oči od novin. Věra se na mě podívala tím svým pohledem – směs soucitu a kritiky. „No jo, ale podívej se, jak je podobná Petrovi. Úplně jako on v tomhle věku. To je dobře, že má aspoň něco po něm.“

Zamrazilo mě. Jako bych já byla jen nosičem genů, které se mají co nejvíc podobat jejímu synovi. Jako bych byla jen prostředníkem mezi minulostí a budoucností její rodiny. Věra nikdy neřekla nic přímo zlého, ale její poznámky byly jako drobné špendlíky – samy o sobě nic moc, ale když se jich nasbírá dost, začne to bolet.

Petr si toho nikdy nevšiml. „To je prostě máma,“ mávl rukou pokaždé, když jsem si postěžovala. „Ona to nemyslí zle.“ Jenže já jsem cítila, že to zle je. Že v tom domě na okraji Plzně nejsem vítaná tak úplně. Že jsem pořád ta cizí holka z Brna, která jim vzala syna a teď jim vychovává vnučku po svém.

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem plná naděje. Myslela jsem si, že jeho rodina bude i moje rodina. Že najdu druhou mámu, když tu svou už nemám. Ale hned první Vánoce u Věry mi ukázaly realitu. „U nás se kapr smaží na sádle,“ oznámila mi hrdě a když jsem navrhla máslo, podívala se na mě jako na blázna. „Tady nejsme v Brně.“

Od té doby to šlo z kopce. Každý můj nápad byl špatně. Každý můj pokus o změnu tradice byl útokem na jejich rodinnou identitu. Když jsem chtěla Elišku přihlásit do plavání pro miminka, Věra mi řekla: „Za nás jsme děti do vody nedávali a taky jsme vyrostli.“ Když jsem chtěla jít po mateřské zpátky do práce na poloviční úvazek, slyšela jsem: „Dítě potřebuje mámu doma.“

Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se být spravedlivý, ale většinou radši mlčel. „Nech to být,“ říkal mi večer v posteli, když jsem plakala do polštáře. „Ona si zvykne.“ Jenže roky plynuly a Věra si nezvykla.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Bylo to na Eliščiných třetích narozeninách. Všichni seděli u stolu – Věra, Petrův otec Josef, jeho sestra Lenka s manželem a dvěma dětmi. Já jsem nosila dort a slyšela Věru říkat Lence: „No jo, kdyby Eliška byla tvoje, tak by byla pořádná holka.“

Zastavila jsem se ve dveřích a cítila, jak mi hoří tváře. Položila jsem dort na stůl a řekla nahlas: „Co tím myslíte?“ Všichni ztichli. Věra se zatvářila dotčeně: „Ale nic… Jen že Lenka má zkušenosti s dětmi.“

„A já snad ne?“ vyhrkla jsem. „Já snad nejsem dost dobrá máma? Jen proto, že nejsem vaše dcera?“

V tu chvíli se rozhostilo trapné ticho. Petr mě vzal za ruku pod stolem, ale já ji vytrhla. „Já už toho mám dost,“ řekla jsem a odešla do ložnice.

Ten večer jsme s Petrem dlouho mluvili. Poprvé přiznal, že vidí, jak mě jeho máma přehlíží. „Ale co mám dělat?“ ptal se zoufale.

„Postavit se za mě,“ odpověděla jsem tiše.

Následující týdny byly napjaté. Věra mi volala méně často, Petr byl zamyšlený a Eliška se ptala, proč babička nechodí tak často na návštěvu. Cítila jsem vinu i úlevu zároveň.

Jednou večer přišla Věra nečekaně k nám domů. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela.

„Víš,“ začala nakonec, „já jsem taky byla jednou snacha. Tvoje babička Josefína mě nesnášela. Pořád mi říkala, že nejsem dost dobrá pro jejího syna.“

Podívala se na mě unavenýma očima. „Možná proto jsem taková… Nechci o Petra přijít.“

Poprvé jsem ji viděla jako člověka – ne jen jako tchyni-tyrana.

„Já vám ho nechci vzít,“ řekla jsem tiše. „Chci být součást vaší rodiny.“

Od té doby se něco změnilo. Ne hned – ale pomalu jsme si k sobě našly cestu. Věra začala respektovat moje rozhodnutí ohledně Elišky a já zase víc naslouchala jejím radám.

Ale někdy večer přemýšlím: Je možné opravdu zapadnout do rodiny, která není vaše? Nebo budeme vždycky trochu cizí? Co si o tom myslíte vy?