Pomsta za špinavé brýle: Příběh jedné snachy a tchyně z české vesnice

„Ty brýle máš špinavý jak naše prasata ve chlívku, Věro,“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Věra se na mě podívala přes skla, která si okamžitě začala utírat rohem zástěry. V tu chvíli jsem věděla, že jsem překročila hranici, ale bylo mi to jedno. Už mě nebavilo poslouchat její nenápadné poznámky o tom, jak mám špatně vyžehlené ubrusy nebo že neumím pořádně zadělat na knedlíky.

Petr seděl u stolu a tvářil se, že neexistuje. Jeho mlčení mě bolelo víc než všechny Věřiny poznámky dohromady. Vždycky stál na její straně, i když věděl, jak moc mě její chování trápí. „Jano, nech toho,“ zamumlal tiše, ale já už byla rozjetá. „Proč bych měla? Celý život poslouchám, že nejsem dost dobrá. Ani po deseti letech!“

Věra si povzdechla a odložila brýle na stůl. „Nikdy jsi nebyla jako naše Alenka,“ řekla tiše. Alenka – Petrova sestra, která žije v Praze a přijede jednou za rok s drahým parfémem a úsměvem pro všechny. Všichni ji tu milují. Já jsem ta, co zůstala na vesnici, stará se o dům, zahradu i nemocného tchána.

Ten den jsem se rozhodla, že už nebudu jen trpět. Začala jsem plánovat malou pomstu – ne krutou, ale takovou, která by Věře ukázala, jaké to je být neustále pod drobnohledem. Každý den jsem jí připomínala drobné nedostatky: „Věro, ta polévka je trochu přesolená.“ „Věro, ty záclony už by chtěly vyprat.“ „Věro, ty kytky na okně nějak vadnou.“

Nejdřív se tvářila překvapeně, pak podrážděně. Petr si začal všímat napětí a jednou večer mi řekl: „Proč to děláš? Víš, že máma je stará a zvyklá na svoje.“ Jenže já už nemohla couvnout. Chtěla jsem, aby pochopila, jaké to je žít v neustálém napětí.

Jednoho dne přišla sousedka paní Novotná na kávu. Seděly jsme s Věrou u stolu a ona si začala stěžovat: „Jano, ty jsi taková šikovná ženská! Ale ta tvoje tchyně…“ Věra zrudla a já cítila zadostiučinění. Ale místo radosti přišla prázdnota. Najednou mi došlo, že jsme obě jen oběťmi svých rolí.

Večer jsem seděla na zápraží a dívala se na hvězdy. Petr si ke mně přisedl. „Myslíš, že tohle něco změní?“ zeptal se tiše. Mlčela jsem dlouho. „Nevím,“ odpověděla jsem nakonec. „Ale už nechci být ta tichá snacha.“

Další dny byly napjaté. Věra byla uzavřenější než kdy dřív. Jednou ráno jsem ji našla v kuchyni s dopisem v ruce – psala Alence o tom, jak je jí smutno a jak se doma všechno změnilo. Najednou mi jí bylo líto.

Rozhodla jsem se udělat něco nečekaného – pozvala jsem Alenku na víkend domů. Když přijela, všechno bylo jako dřív: smích, vzpomínky na dětství, společné vaření. Ale tentokrát jsem byla součástí toho všeho i já.

Večer jsme seděli všichni u stolu a Alenka řekla: „Mami, Janička to tu zvládá skvěle. Já bych to nedala.“ Věra se na mě podívala jinak než obvykle – možná poprvé s respektem.

Když Alenka odjela zpět do Prahy, Věra za mnou přišla do zahrady. „Jano… možná jsem byla moc přísná,“ řekla tiše. „Ale chtěla jsem pro Petra to nejlepší.“ Podívala jsem se na ni a poprvé necítila vztek.

Možná jsme obě potřebovaly projít tímhle bojem, abychom si uvědomily vlastní chyby i sílu odpouštět.

Někdy si říkám: Musíme opravdu bojovat o uznání těch druhých? Nebo stačí jen najít odvahu být sami sebou? Co byste udělali vy na mém místě?