Povýšení, které rozbilo mou rodinu: Příběh Jany Novotné

„Jano, už zase přijdeš pozdě? Děti tě celý den neviděly!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem otevřela dveře bytu. V ruce jsem ještě svírala mobil s e-mailem od ředitele: „Gratuluji, byla jste vybrána na pozici vedoucí oddělení.“ Měla bych být šťastná. Místo toho mi žaludek svíral strach a výčitky.

„Mami, pojď si s námi hrát!“ volala malá Anička. Ale já už v hlavě skládala prezentaci na zítřejší poradu. „Za chvíli, zlatíčko,“ odpověděla jsem a zamířila do ložnice. Petr, můj muž, mě sledoval pohledem plným zklamání. „Tohle už není normální, Jano. Nejsi tu s námi. Jenom práce, práce, práce.“

Všechno to začalo před rokem, když naše firma v Holešovicích oznámila reorganizaci. Všichni byli nervózní, šuškalo se o propouštění i o nových příležitostech. Já cítila šanci. Po letech dřiny v marketingu jsem chtěla víc. Toužila jsem dokázat sobě i ostatním, že na to mám. Jenže cesta vzhůru byla klikatá a plná překážek.

Můj největší soupeř byl kolega Tomáš Dvořák. Byl oblíbený, vtipný a uměl se zalíbit šéfům. Věděla jsem, že pokud chci uspět, musím být lepší než on. Začala jsem trávit v práci dlouhé večery, domů chodila pozdě, děti usínaly beze mě. Petr mi vyčítal, že rodinu odsouvám na druhou kolej. „Jano, vždyť už tě skoro neznáme,“ říkal tiše při večeři, když jsem místo jídla kontrolovala e-maily.

Jednoho dne mě Tomáš požádal o pomoc s projektem pro klienta z Brna. „Jano, jsi v tomhle nejlepší. Pomůžeš mi?“ Zvažovala jsem to – mohla jsem mu pomoct a ukázat týmového ducha, nebo ho nechat plavat a získat náskok. Nakonec jsem mu řekla: „Promiň, mám teď moc práce.“

Začaly se šířit drby. Prý jsem nefér, prý jdu přes mrtvoly. Kamarádka Martina mi jednou při obědě řekla: „Jsi pořád stejná Jana? Nebo tě ta kariéra úplně změnila?“ Zasmála jsem se tomu, ale uvnitř mě to bolelo.

Doma to bylo čím dál horší. Petr začal trávit večery u televize nebo s kamarády v hospodě U Tří lvů. Děti si zvykly na to, že je ukládá do postele babička nebo teta Lenka. Já se utápěla v práci a přesvědčovala sama sebe, že všechno dělám pro naši rodinu.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla Petra sbaleného u dveří. „Jdu k mámě. Potřebuju si to promyslet,“ řekl bez emocí. „Takhle už dál nemůžu.“ Zůstala jsem stát v předsíni s pocitem prázdnoty.

V práci jsem mezitím slavila úspěch za úspěchem. Prezentace pro nového klienta sklidila potlesk, šéf mě chválil před celým oddělením. Ale když jsem se otočila, viděla jsem pohledy plné závisti a odstupu.

Jednou večer mi zavolala Martina: „Jano, slyšela jsem, že jsi Tomášovi podrazila nohy kvůli tomu projektu. Je to pravda?“ Mlčela jsem. „Víš co? Už ti nerozumím,“ řekla a zavěsila.

Začala jsem trpět nespavostí. V noci jsem ležela v posteli a přemýšlela: Stojí mi to za to? Proč mám pocit, že čím víc získávám v práci, tím víc ztrácím doma?

Petr se po týdnu vrátil domů jen proto, aby mi oznámil: „Chci rozvod.“ Děti plakaly, já brečela s nimi. V práci jsem byla povýšená – stala jsem se vedoucí oddělení marketingu jedné z největších firem v Praze. Ale doma zůstalo ticho.

Na vánočním večírku mi šéf blahopřál: „Jano, jste příkladem úspěchu!“ Ale já jen přikyvovala a cítila se prázdná.

Dnes sedím sama v našem bytě na Proseku a dívám se na fotky dětí na lednici. Přemýšlím o tom všem – o ceně za úspěch, o ztracených vztazích i o sobě samotné.

Bylo to všechno opravdu nutné? Stojí kariéra za to, když vás nakonec nemá kdo obejmout? Co byste udělali vy na mém místě?