Požádala jsem o vrácení peněz od zetě. Ztratila jsem rodinu?

„Mami, proč nám to děláš?“ slyšela jsem křik své dcery Kláry z chodby, zatímco jsem v kuchyni třásla rukama nad hrnkem čaje. Její hlas byl plný bolesti i výčitek. „Vždyť jsi sama říkala, že to není půjčka s termínem!“

Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. V hlavě mi hučelo. Všechno to začalo před dvěma lety, když za mnou Klára s Petrem přišli s prosbou. „Mami, potřebujeme pomoct. Petr přišel o práci, máme hypotéku a dvě děti. Nechceme tě obtěžovat, ale…“

Byla jsem v šoku, když mi řekli, kolik potřebují. Tři sta tisíc korun. Celé moje celoživotní úspory. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by rozhazoval nebo půjčoval peníze. S manželem jsme šetřili každou korunu, abychom měli na stáří. Po jeho smrti jsem žila skromně, ale spokojeně. Každá stokoruna pro mě měla váhu zlata.

Ale když jsem viděla slzy v očích své dcery a zoufalství v Petrově tváři, nedokázala jsem říct ne. „Vezměte si je,“ řekla jsem tehdy tiše. „Až budete moct, vrátíte mi je. Já teď nic nepotřebuji.“

Dva roky uběhly jako voda. Petr si našel novou práci, Klára povýšila v kanceláři. Děti rostly a já sledovala jejich životy z povzdálí. Jenže letos v zimě mi začaly docházet peníze. Důchod mi sotva stačil na nájem a léky. V obchodě jsem počítala každou korunu a často si odpírala i základní věci.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a zavolala Kláře. „Klárko, potřebovala bych vrátit aspoň část těch peněz… Je mi to trapné, ale už to sama nezvládám.“

Na druhém konci bylo dlouhé ticho. Pak jen: „Mami, teď to nejde. Máme svoje výdaje.“

Od té doby se mezi námi něco změnilo. Klára byla odtažitá, Petr se mi vyhýbal pohledem. Když jsem přišla na návštěvu, cítila jsem napětí ve vzduchu. Vnoučata si hrála v pokoji a já seděla sama v obýváku.

Jednoho dne jsem to už nevydržela a při nedělním obědě se zeptala přímo: „Petře, mohla bych dostat zpět aspoň část těch peněz? Potřebuji na léky.“

Petr se zamračil: „Ale paní Evo, vy jste přece říkala, že to není půjčka s termínem! My jsme s tím nepočítali.“

Klára se rozplakala a utekla do ložnice. Já tam seděla jako opařená. Cítila jsem se jako největší zrádce rodiny.

Od té chvíle mě přestali zvát na rodinné oslavy. Vnoučata vídám jen zřídka. Sousedky se mě ptají, proč už za mnou Klára nechodí.

Každý večer sedím u stolu a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem být tvrdší a trvat na smlouvě? Nebo jsem měla raději mlčet a nechat je žít svůj život?

Jednou mi Klára napsala zprávu: „Mami, promiň, ale teď to prostě nejde. Snad to jednou pochopíš.“

Cítím se sama jako nikdy předtím. Peníze už pro mě nemají cenu – chtěla bych zpátky svou rodinu.

Někdy si říkám: Je správné chtít po dětech vrátit peníze, když jsou v nouzi? Nebo je lepší mlčet a trpět v tichosti? Co byste udělali vy na mém místě?