Proč mi dcera brání ve štěstí?

„Mami, prosím tě, otevři oči! On tě jen využívá!“ křičela na mě Klára, moje jediná dcera, zatímco jsem stála v kuchyni a třásly se mi ruce. Voda v konvici už dávno přestala bublat, ale já ji pořád držela, jako bych se bála pustit cokoli, co mi ještě dává pocit jistoty.

„Kláro, proč mi to děláš? Proč mi nemůžeš dopřát trochu štěstí?“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Bylo mi sedmapadesát a poprvé po letech samoty jsem měla pocit, že mě někdo opravdu miluje. Petr byl pozorný, laskavý, vždycky věděl, co říct, když jsem měla špatný den. Seznámili jsme se před rokem na autobusové zastávce v Dejvicích – obyčejná náhoda, která mi změnila život.

Klára ale trvala na svém. „Mami, vždyť jsi ho znala sotva pár měsíců! Najednou ti nosí květiny, mluví o společné budoucnosti a už se tě ptal na peníze! To ti nepřijde divné?“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na ten rozhovor před týdnem. Petr se mě opatrně zeptal, jestli bychom mohli spojit naše finance – prý kvůli hypotéce na malý domek u Berouna, kde bychom mohli začít nový život. Tehdy jsem to brala jako důkaz jeho upřímnosti. Teď jsem ale cítila, jak ve mně klíčí pochybnosti.

„Kláro, já už nejsem malá holka,“ snažila jsem se bránit. „Vím, co dělám.“

„Ale mami,“ povzdechla si Klára a její hlas zněl najednou unaveně. „Já tě nechci ztratit. Táta odešel, když mi bylo deset. Ty ses kvůli mně obětovala celý život. Nechci, aby ti někdo ublížil.“

Zavládlo ticho. Jen tikot hodin na stěně připomínal, že čas běží dál a já pořád stojím na místě. V hlavě mi vířily vzpomínky – na dlouhé večery o samotě, na ticho v bytě po Klářině odchodu na vysokou, na strach z budoucnosti. A teď tu byl Petr – naděje na nový začátek.

Petr přišel domů až večer. „Ahoj lásko,“ políbil mě na tvář a položil tašku s nákupem na stůl. „Co se děje? Vypadáš ustaraně.“

„Petr… Klára si myslí, že… že tě zajímají jen moje peníze,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem to stihla promyslet.

Petr se zarazil. „To myslíš vážně? To mě mrzí…“ sklopil oči a chvíli mlčel. „Evo, já tě miluju. Ne kvůli penězům. Ale chápu, že máš strach.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a dlouho mlčeli. Nakonec Petr navrhl: „Co kdybychom šli za notářem? Všechno si sepíšeme – oddělíme finance, podepíšeme předmanželskou smlouvu. Chci ti dokázat, že mi můžeš věřit.“

Byla jsem v rozpacích. Na jednu stranu mě jeho návrh uklidnil, na druhou stranu jsem cítila hořkost – proč musím dokazovat svou lásku papírem? Proč mi vlastní dcera nevěří?

Další dny byly plné napětí. Klára mi posílala odkazy na články o podvodnících v seniorském věku, volala mi několikrát denně a ptala se na každý detail mého vztahu s Petrem. Já se snažila být silná, ale uvnitř mě hlodaly pochybnosti.

Jednoho večera jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky – Klára jako malá holčička v růžových šatech, já s úsměvem, který už dávno neznám. Najednou mi došlo, že celý život jsem žila pro druhé – pro Kláru, pro rodiče, pro práci v knihovně. A teď, když bych mohla žít konečně pro sebe, mám pocit viny.

Petr mezitím začal být odtažitější. Volal méně často, domů chodil později. Když jsem se ho zeptala proč, řekl jen: „Nechci ti přidělávat starosti.“

Jednoho dne přišla Klára nečekaně domů. „Mami, musíme si promluvit.“ Sedla si naproti mně a položila přede mě složku s papíry.

„Zjistila jsem něco o Petrovi,“ řekla tiše. „Pod jiným jménem měl před pár lety exekuci. A jeho bývalá žena… taky přišla o peníze.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Všechno najednou dávalo smysl – Petrův zájem o finance, jeho tajemství… Slzy mi tekly po tvářích a já nevěděla, jestli mám křičet nebo mlčet.

Když Petr přišel domů a viděl mě s Klárou u stolu, pochopil okamžitě. „Evo… já ti to chtěl říct…“ začal.

„Proč jsi mi lhal?“ zašeptala jsem.

„Bál jsem se, že mě opustíš,“ odpověděl zlomeně.

V tu chvíli jsem věděla, že musím udělat rozhodnutí – buď zůstanu s někým, kdo mi lhal a riskuju všechno, nebo budu zase sama… ale svobodná.

Dnes je to měsíc od toho večera. Petr odešel a já zůstala sama ve svém bytě s prázdnotou i úlevou zároveň. Klára ke mně chodí častěji a já jí pomalu odpouštím její tvrdost – možná mě zachránila před ještě větší bolestí.

Ale někdy v noci přemýšlím: Máme právo hledat štěstí i za cenu rizika? Nebo je lepší zůstat sami a chránit své srdce před dalším zklamáním? Co byste udělali vy?