Proč mi moje dcera vyčítá, že jí nedávám peníze?

„Tak proč mi nikdy nic nedáš? Všichni ostatní pomáhají, jen ty ne!“ Ela stála uprostřed mé malé kuchyně, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Vždyť jsem jí dala všechno, co jsem mohla – svůj čas, lásku, energii. Ale peníze? Ty jsem nikdy neměla nazbyt.

„Eliško, já nejsem jako tvoji tchán a tchyně. Oni mají firmu, já mám jen tenhle důchod,“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale ona jen protočila oči.

„To je pořád dokola! Všichni mi říkají, jak jim rodiče pomáhají s hypotékou, s dětmi, s dovolenou. A ty? Ty mi dáš maximálně kilo na nákup a ještě mi to připomeneš!“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat tu bolest. Kdyby jen věděla, kolikrát jsem si odpírala léky nebo lepší jídlo, abych jí mohla koupit něco pěkného k narozeninám. Kolikrát jsem si přála, abych mohla být tou štědrou mámou, která přijde s obálkou plnou peněz. Ale život mě naučil počítat každou korunu.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Ela malá. Byly jsme samy dvě – její otec nás opustil, když jí byly čtyři. Pracovala jsem ve školní jídelně za pár korun a večer šila záclony pro sousedky. Ela nikdy neměla nové boty jako ostatní děti, ale vždycky měla čisté oblečení a teplou večeři. Myslela jsem si, že to stačí.

„Mami, já to prostě nechápu. Proč je to pro tebe tak těžké?“ pokračovala Ela a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

„Protože nemám z čeho brát! Myslíš si, že mě to netrápí? Každý měsíc počítám, jestli mi zbyde na elektřinu nebo jestli budu muset šetřit na jídle. Ale ty to nevidíš. Ty vidíš jen to, co ti dávají ostatní.“

Ela se odvrátila k oknu a chvíli bylo ticho. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Vzduch byl těžký a mezi námi viselo napětí.

„Víš co? Já už to dál řešit nebudu,“ řekla nakonec Ela a popadla kabelku. „Asi prostě nemáme stejný pohled na rodinu.“

Dveře za ní tiše klaply a já zůstala sama. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Cítila jsem se jako nejhorší matka na světě. Proč mě moje vlastní dcera nechápe? Proč jí nestačí všechno to neviditelné, co jsem jí dala?

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely vzpomínky – první den ve školce, když Ela brečela a já ji musela nechat ve třídě; její maturita, kdy jsem jí koupila šaty z druhé ruky; její svatba, na kterou jsem si půjčila peníze na dárek. Vždycky jsem dělala maximum.

Druhý den ráno mi volala sousedka paní Novotná. „Slyšela jsem včera hlasy… Je všechno v pořádku?“ ptala se opatrně.

„Ela mi vyčetla, že jí nedávám peníze,“ přiznala jsem tiše.

Paní Novotná povzdechla: „To je dneska všude stejné. Moje dcera taky pořád něco chce. Ale víš co? Oni jednou pochopí.“

Ale pochopí opravdu? Nebo už je mezi námi propast?

O pár dní později mi přišel dopis od České správy sociálního zabezpečení – oznámení o zvýšení důchodu o 320 korun. Usmála jsem se hořce – tohle Elu určitě nezachrání.

Rozhodla jsem se napsat jí dopis. Vzala jsem papír a začala psát:

„Milá Eliško,

vím, že jsi na mě naštvaná. Mrzí mě to. Chtěla bych ti dát všechno na světě, ale nemůžu. Věř mi, že mě to bolí víc než tebe. Když jsi byla malá, snažila jsem se ti dát všechno – i když to nebyly peníze. Doufala jsem, že jednou pochopíš…“

Dopis jsem vložila do obálky a poslala poštou. Nečekala jsem odpověď.

Uběhl týden a Ela se neozvala. Každý den jsem chodila ke schránce s nadějí i strachem zároveň. Až jednoho odpoledne zazvonil telefon.

„Mami… můžeme si promluvit?“ zněl její hlas nejistě.

Sešli jsme se v kavárně u nádraží. Ela byla bledá a nervózní.

„Přečetla jsem si ten dopis,“ začala tiše. „Asi jsem byla nespravedlivá… Já jen… Víš, když vidím, jak Honzovi rodiče kupují dětem nové kola a platí nám dovolenou… Připadám si méněcenná.“

Chytla mě za ruku a poprvé po dlouhé době jsme spolu mlčely beze slov.

„Eliško,“ řekla jsem nakonec, „já tě mám ráda takovou, jaká jsi. Ať máš peníze nebo ne.“

Ela se rozplakala a objala mě přes stůl.

Od té doby je mezi námi něco jiného – možná větší pochopení, možná jen tiché smíření s tím, že každý máme jiné možnosti i bolesti.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Je možné být dobrou matkou i bez peněz? A kdy konečně přestaneme měřit lásku podle toho, kolik kdo komu dal?