Proč moje maminka a tchyně nedokážou respektovat přání mé dcery?

„Mami, proč mi zase koupila panenku? Já jsem chtěla ten model letadla!“ Anička seděla na koberci v obýváku, v ruce svírala novou panenku s růžovými šaty, kterou jí právě předala moje maminka. V očích měla slzy a já cítila, jak se ve mně mísí vztek a bezmoc.

„Maminko, vždyť jsme si o tom povídaly… Anička má ráda letadla, auta, stavebnice. Panenky ji nebaví,“ snažila jsem se klidně vysvětlit své mamince, která se na mě podívala s lehkým úsměvem, jako by šlo o nějaký rozmar.

„Ale Lucko, každá holčička má mít panenku. To je přece normální. Já jsem ti taky kupovala panenky a podívej, jaká jsi z tebe vyrostla žena,“ odpověděla mi a pohladila Aničku po vlasech. Anička se odtáhla a panenku položila na stůl.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na minulý týden, kdy přišla na návštěvu moje tchyně, paní Novotná. Přinesla Aničce dřevěný kočárek a další panenku. Anička se tehdy rozplakala a utekla do svého pokoje. Tchyně se na mě podívala s výčitkou: „To je dneska ta moderní výchova? Děti si neváží dárků. Za nás by si tohle žádné dítě nedovolilo.“

Cítila jsem se jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně moje dcera, která má jasné zájmy a touhy, na druhé straně dvě ženy, které jsou přesvědčené, že vědí nejlépe, co je pro ni dobré. Byla jsem zoufalá.

Večer, když jsem ukládala Aničku do postele, šeptla mi: „Mami, proč mě babičky neposlouchají? Já nechci být špatná vnučka, ale já ty panenky prostě nemám ráda.“ Objala jsem ji a slíbila, že to zkusím znovu vysvětlit.

Druhý den jsem zavolala mamince. „Mami, prosím tě, zkus Aničce příště koupit něco, co si opravdu přeje. Ona není nevděčná, jen má jiné zájmy.“

„Ale Lucko, vždyť je to jen fáze. Každá holčička si nakonec oblíbí panenky. Nech ji, ať si hraje, třeba ji to časem začne bavit,“ odpověděla mi s jistotou v hlase.

Podobný rozhovor jsem vedla i s tchyní. „Paní Novotná, Anička má ráda technické věci. Když jí koupíte letadlo nebo autodráhu, bude mít opravdu radost.“

„To je ale divné, Lucko. Holky by měly být holky. Když jsem byla malá, kluci si hráli s auty, holky s panenkami. Takhle to má být. Nechci, aby z ní vyrostla nějaká podivínka,“ řekla mi a já cítila, jak se mi svírá žaludek.

Začala jsem pochybovat, jestli dělám správně. Možná mají pravdu? Možná bych měla Aničku víc vést k tradičním hodnotám? Ale když jsem viděla, jak se rozzáří, když skládá modely letadel, jak s nadšením vypráví o vesmíru a planetách, věděla jsem, že ji musím podpořit v tom, co ji opravdu baví.

Jedno odpoledne jsem seděla s manželem Petrem u kávy. „Petře, co mám dělat? Mamka i tvoje máma pořád trvají na svém. Anička je z toho nešťastná. Já už nevím, jak jim to vysvětlit.“

Petr se zamyslel. „Možná bychom měli být důraznější. Říct jim jasně, že pokud nebudou respektovat Aniččiny přání, nebudeme přijímat jejich dárky. Je to tvrdé, ale třeba to pochopí.“

Rozhodli jsme se, že to zkusíme. Při další návštěvě jsem mamince i tchyni řekla: „Chceme, abyste Aničce dávaly dárky, které si přeje. Pokud jí budete dál kupovat panenky, budeme je muset odmítnout. Prosím, respektujte její přání.“

Obě se na mě dívaly s nepochopením. Maminka uraženě prohlásila: „Tak to jsem ještě nezažila. Děti si dneska diktují, co chtějí. Kam ten svět spěje?“ Tchyně jen mlčky pokrčila rameny.

Další týdny byly napjaté. Babičky se urazily, návštěvy byly strohé, dárky žádné. Anička byla smutná, že babičky nechodí tak často, ale zároveň byla klidnější. Měla konečně pokoj od panenek, které ji jen rozesmutňovaly.

Jednoho dne přišla moje maminka nečekaně na návštěvu. V ruce držela krabici s modelem rakety. „Tak jsem ti koupila něco jiného, Aničko. Třeba tě to potěší.“ Anička se rozzářila a objala babičku. V tu chvíli jsem měla slzy v očích. Možná to přece jen půjde.

Tchyně zatím zůstávala neoblomná. Když přišla na oslavu Aniččiných narozenin, přinesla opět panenku. Tentokrát jsem ji s klidem vrátila: „Paní Novotná, děkujeme, ale Anička si tohle nepřeje.“ Tchyně se urazila a odešla dřív. Večer mi volala a vyčetla mi, že ničíme rodinné tradice a že Anička bude jednou litovat, že neměla opravdové dětství.

Někdy mám pocit, že bojuji s větrnými mlýny. Ale když vidím, jak je Anička šťastná, když si staví raketu nebo skládá letadlo, vím, že dělám správně. Přesto mě trápí, že kvůli tomu máme v rodině napětí.

Možná je to otázka času. Možná babičky časem pochopí, že respektovat přání dítěte je důležitější než lpět na tradicích. Ale někdy se ptám sama sebe: Je správné jít proti rodinným zvyklostem kvůli štěstí vlastního dítěte? Nebo bych měla ustoupit a nechat věci plynout?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo měnit tradice kvůli dětem, nebo bychom měli ctít to, co bylo vždycky?