Proč můj syn zvolil tu nejhorší možnost: Když se rodinné hodnoty střetnou s realitou

„Tohle nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když jsme vešli do panelákového bytu na Jižním Městě a přivítal nás pan Novotný – už v půl páté odpoledne s očima podlitýma alkoholem a dechem, který by porazil i vola. Můj muž Milan mi stiskl ruku, abych se uklidnila, ale já cítila, jak se mi vaří krev. Tohle má být rodina, do které můj jediný syn vstoupí?

„Maminko, prosím tě,“ zašeptal Petr, když jsme si zouvali boty. „Je to jen první dojem.“ Ale já věděla své. Vždyť jsem celý život pracovala jako sociální pracovnice, viděla jsem stovky případů, kdy alkohol rozložil rodiny a zničil dětem život. A teď mám dovolit, aby se to stalo i mému synovi?

Sedli jsme si do obýváku, kde na nás čekala paní Novotná s nervózním úsměvem a talířem chlebíčků. Pan Novotný se hned chopil slova: „Tak co, dáme si panáka na seznámení?“ Milan se snažil zachránit situaci: „Děkujeme, pane Novotný, ale my řídíme.“ Já jen sevřela rty a sledovala Petru, jak se snaží tvářit, že je všechno v pořádku. Jeho snoubenka Lucie seděla vedle něj a křečovitě mačkala jeho ruku.

Celý večer jsem přemýšlela, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme Petra vychovávali v lásce a bezpečí. Nikdy jsme doma neměli alkohol, nikdy jsme na sebe nekřičeli. Proč si vybral právě Lucii? Proč ho přitahuje prostředí, které je přesným opakem toho, co jsme mu doma dávali?

Po návratu domů jsem nemohla spát. Milan mě objal: „Jani, nech to být. Petr je dospělý.“ Ale já nemohla. Druhý den v práci jsem to musela probrat s kolegyní Alenou. „Víš,“ řekla mi opatrně, „možná právě proto, že jsi mu všechno chtěla ulehčit, hledá teď něco jiného. Možná chce někoho zachraňovat.“

Tahle slova mě bodla do srdce. Celý život jsem pomáhala druhým – dětem z dětských domovů, matkám v tísni. A teď mám pocit, že jsem selhala u vlastního dítěte.

Petr s Lucií začali plánovat svatbu. Snažila jsem se být nápomocná – nabídla jsem pomoc s organizací, chtěla jsem jim zaplatit hostinu. Ale Lucie byla odtažitá. „Moje máma říká, že si všechno zařídíme sami,“ řekla mi jednou po telefonu. Cítila jsem v jejím hlase vzdor i strach.

Jednoho večera mi Petr zavolal: „Mami, můžu přijít?“ Seděli jsme v kuchyni u čaje a on najednou vypadal tak unaveně. „Lucie je pořád ve stresu kvůli tátovi. Bojí se, že na svatbě zase udělá ostudu.“

„Petře,“ řekla jsem tiše, „jsi si jistý, že tohle chceš? Že chceš být součástí takové rodiny?“

Podíval se na mě s očima plnýma bolesti: „Mami, já Lucii miluju. Ona za to nemůže. A její táta… možná potřebuje jen šanci.“

V tu chvíli jsem pochopila – Petr chce být tím zachráncem. Chce napravit to, co já celý život napravovala u cizích lidí.

Svatba byla malá a skromná. Pan Novotný přišel už podnapilý a během obřadu musel Milan s jedním svědkem odvést ho stranou. Lucie plakala a Petr ji utěšoval. Já stála stranou a cítila směs vzteku a bezmoci.

Po svatbě jsme se s Milanem pohádali jako nikdy předtím. „Proč jsi musela všechno řešit? Proč jsi jim nemohla dát prostor?“ křičel na mě. Já mu odpověděla: „Protože nechci, aby náš syn trpěl! Protože nechci být ta matka, která zavře oči před problémem!“

Uběhlo několik měsíců. Petr s Lucií žijí v malém bytě v Modřanech. Občas k nim zajdu – Lucie je unavená, ale snaží se. Petr pracuje dlouho do noci. Pan Novotný byl nedávno hospitalizován kvůli cirhóze jater.

Dívám se na svého syna a ptám se sama sebe: Udělala jsem všechno správně? Měla jsem bojovat víc? Nebo jsem měla nechat věci plynout? Kde je ta hranice mezi ochranou dítěte a respektem k jeho volbě?

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo zasahovat do života svého dospělého dítěte – nebo by měla jen stát opodál a doufat v to nejlepší?