Proč nejdeš na ten večírek, Tomáši? – Když tchyně rozdmýchá rodinnou bouři

„Tak proč tam ten Tomáš nejde? To se za tebe stydí, nebo co?“ Matčin hlas se rozléhá kuchyní jako siréna. Sedím u stolu, ruce sevřené v klíně, a cítím, jak mi hoří tváře. Tomáš sedí naproti, upřeně zírá do talíře a mlčí. Můj bratr Petr se snaží odvést pozornost: „Mami, nech to být, je to jejich věc.“ Ale ona se nenechá odbýt.

„Jano, já tomu nerozumím. Vždyť je to jen firemní večírek! Každý normální manžel by šel podpořit svou ženu. A ty, Tomáši, proč nejdeš? Máš něco lepšího na práci?“

Tomáš konečně zvedne oči. „Já jen… prostě nemám rád tyhle akce. Je tam hluk, cizí lidi…“

„To je výmluva,“ mávne matka rukou. „Když jsi chtěl Janu, taky jsi se snažil. A teď? Jen sedíš doma a bručíš.“

Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Už týdny se s Tomášem hádáme kvůli maličkostem. On je pořád unavený, já mám pocit, že mě přehlíží. Ale před mámou to nikdy neříkám nahlas. Jenže dneska už to nejde skrývat.

„Mami, prosím tě…“ začnu tiše.

„Ne, Jano! Já už toho mám dost. Vždycky všechno omlouváš. Ale takhle to v manželství nefunguje! Když jsem byla v tvém věku, tvůj táta by pro mě udělal první poslední.“

Tomáš se zvedne od stolu. „Já už půjdu,“ řekne tiše a odejde do chodby. Slyším bouchnutí dveří.

V kuchyni je ticho. Matka si povzdechne a začne sbírat talíře. Petr mě pohladí po ruce: „Neboj, on se uklidní.“

Ale já vím, že to není jen o večírku. Je to o všem, co jsme s Tomášem poslední rok neřekli nahlas. O tom, jak se odcizujeme, jak každý večer sedíme u televize a mlčíme. O tom, jak mě bolí, když vidím jeho prázdný pohled.

Doma najdu Tomáše v ložnici. Sedí na posteli a dívá se z okna.

„Promiň,“ řeknu tiše.

„Za co?“

„Za mámu. Neměla tě takhle tlačit.“

Tomáš pokrčí rameny. „To je jedno. Stejně má pravdu.“

Sednu si vedle něj. „Myslíš si to?“

Chvíli mlčí. „Já nevím… Prostě… poslední dobou mám pocit, že ti nerozumím. Že už nejsme tým.“

Zabolí mě to. „Já vím. Ale já se snažím…“

„Já taky,“ řekne tiše Tomáš. „Ale někdy mám pocit, že všechno děláme jen proto, abychom měli klid od ostatních. Od tvé mámy, od kolegů… Ale co chceme my dva?“

Nevím, co říct. Vždycky jsem chtěla být ta správná manželka, dcera i kolegyně. Ale někde mezi tím jsem zapomněla být sama sebou.

Další dny jsou napjaté. Večer sedíme u stolu a mlčíme. Přijde mi zpráva od kolegyně Lenky: „Tak co, přijde Tomáš na večírek?“ Odpovím vyhýbavě: „Ještě nevíme.“

V pátek ráno Tomáš řekne: „Jestli chceš, půjdu tam s tebou.“

Podívám se na něj a vidím v jeho očích únavu i snahu mi vyhovět.

„Nechci tě nutit,“ řeknu upřímně.

„Ale já nechci být ten špatný manžel.“

Zasměju se smutně: „A já nechci být ta špatná manželka.“

Nakonec jdu na večírek sama. Večer stojím v rohu sálu s vínem v ruce a dívám se na kolegy, jak se smějí a baví. Připadám si sama jako nikdy předtím.

Když přijdu domů, Tomáš už spí. Sednu si k němu na postel a pohladím ho po vlasech.

Ráno spolu snídáme v tichu. Pak Tomáš řekne: „Možná bychom měli jít k nějakému poradci.“

Přikývnu. „Možná ano.“

A tak začínáme znovu – pomalu a opatrně hledáme cestu zpátky k sobě.

Někdy přemýšlím: Proč nám tak záleží na tom, co si myslí ostatní? Proč je tak těžké říct nahlas, co opravdu chceme? Máte to doma podobně?