„Proč ona a ne já?“: Příběh o nespravedlnosti v rodině Novotných

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem se dozvěděla, že Lucie dostala od mámy půl milionu na nový byt. Seděly jsme v kuchyni u starého stolu, kde jsme jako děti hrály Člověče, nezlob se, a já měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem. Máma se na mě podívala těma svýma unavenýma očima a řekla tiše: „Terezko, Lucie to teď potřebuje víc. Ty máš přece práci a všechno zvládáš.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem byla ta silná. Ta, co si poradí. Ale proč mám být za to trestaná? Lucie je sice mladší, ale už dávno není dítě. Má práci, přítele, a teď i nový byt – díky mámě. Já mám jen svůj malý pronajatý byt na Žižkově a pocit, že jsem pro naši rodinu méněcenná.

„A co já?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem. Máma se na mě podívala, jako by mě slyšela poprvé v životě. „Terezko, ty jsi vždycky byla samostatná. Věděla jsem, že to zvládneš.“

Vzpomněla jsem si na dětství. Jak jsem Lucii chránila před kluky na hřišti. Jak jsem jí pomáhala s úkoly, když máma byla v práci dlouho do noci. Byla jsem ta starší sestra, která všechno vydržela. Ale teď už nemůžu.

Když jsem to řekla tátovi, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká je tvoje máma. Vždycky měla pro Lucii slabost.“

„A co mám dělat? Mám jí to odpustit?“

Táta mlčel. V jeho očích jsem viděla smutek i bezmoc.

Další dny jsem se snažila na to nemyslet. Ale pokaždé, když jsem šla kolem realitní kanceláře nebo když mi přišel nájemní list, bodlo mě u srdce. Lucie mi volala nadšená: „Teri, přijdeš se podívat? Je to nádhera! Máme výhled na park a dokonce balkon!“

Chtěla jsem jí to přát. Opravdu. Ale místo toho jsem cítila jen hořkost.

Jednou večer jsem seděla s kamarádkou Janou v kavárně na Vinohradech a všechno jí vyklopila.

„To je fakt blbý,“ řekla Jana a zamíchala si kávu. „Ale víš co? Zkus si s mámou promluvit ještě jednou. Třeba neví, jak moc tě to bolí.“

Doma jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli mám vůbec právo být naštvaná. Vždyť mám práci, zdraví, přátele… Ale proč mám pocit, že mi někdo vzal něco důležitého?

Nakonec jsem mámě zavolala.

„Mami, potřebuju s tebou mluvit,“ začala jsem opatrně.

„Jistě, Terezko. Přijď zítra na oběd.“

Druhý den jsme seděly u stolu a já cítila knedlík v krku.

„Mami, já vím, že jsi to myslela dobře… Ale připadám si odstrčená. Jako bych nebyla tvoje dcera.“

Máma se rozplakala. „Terezko, promiň… Já nevěděla, že tě to tak raní. Myslela jsem… Já nevím…“

Bylo mi jí líto. Ale zároveň jsem cítila vztek.

„Proč jsi mi nikdy neřekla, že Lucii pomůžeš? Proč jsi mi nikdy nenabídla totéž?“

Máma jen krčila rameny a utírala si slzy do utěrky.

„Já… já už nemám tolik peněz. A myslela jsem, že ty to zvládneš sama.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o peníze. Jde o pocit spravedlnosti. O to vědět, že jsme pro rodiče stejně důležité.

Když jsem odcházela domů, potkala jsem Lucii na chodbě.

„Teri… promiň,“ řekla tiše. „Já jsem mámě neříkala, aby mi něco dávala…“

„Já vím,“ odpověděla jsem unaveně.

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom všem – o dětství, o rodině, o tom, co znamená být spravedlivý.

Možná bych měla být vděčná za to, co mám. Ale pořád ve mně hlodá otázka: Proč ona a ne já? Je špatné chtít od rodičů stejnou lásku a podporu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší mlčet a dusit to v sobě, nebo bojovat za své místo v rodině?