Proč už nikdy nebudu hlídat svého vnuka: Příběh lásky, bolesti a hranic
„Mami, prosím tě, můžeš dneska pohlídat Filípka? Je mu špatně a já musím do práce. Nikdo jiný nemůže.“
Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Hlas mé dcery Kláry byl unavený, zoufalý. Samozřejmě že jsem souhlasila – vždyť co je to za babičku, která by odmítla pomoct vlastnímu vnukovi? Jenže v tu chvíli jsem netušila, jak moc mě to bude stát.
Když jsem dorazila k nim domů, Filípek ležel na gauči, tvář měl bledou a oči skelné. „Ahoj babi,“ zašeptal a slabě se usmál. Pohladila jsem ho po vlasech a cítila, jak se mi srdce svírá úzkostí. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Klára malá a já ji držela v náručí při horečkách. Tehdy jsem měla pocit, že zvládnu všechno. Teď jsem si ale nebyla jistá ničím.
Celý den jsem se snažila Filípka rozveselit – četla jsem mu pohádky, vařila čaj s medem, měřila teplotu. Každou chvíli se rozkašlal a já cítila bezmoc. Když konečně usnul, sedla jsem si do kuchyně a rozplakala se. Byla jsem unavená, bolela mě záda a hlavou mi běžely myšlenky: „Zvládnu to ještě? Nejsem už na tohle stará?“
Klára se vrátila až večer. Byla podrážděná a místo poděkování jen rychle prohlásila: „Mami, proč jsi mu dala ten sirup? Vždyť to měl dostat až před spaním! A proč jsi mu dovolila koukat na pohádky? Víš přece, že má být v klidu!“
Stála jsem tam jako opařená. „Chtěla jsem mu jen ulevit…“ začala jsem tiše.
„To je pořád dokola! Nikdy neposloucháš, co ti říkám,“ vybuchla Klára. „Mám pocit, že ti nemůžu svěřit ani nemocné dítě!“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Tolik let jsem tu byla pro ni – když byla malá, když se rozváděla, když potřebovala pohlídat Filípka. Vždycky jsem všechno odložila stranou a běžela pomáhat. A teď? Teď jsem jen někdo, kdo všechno dělá špatně.
„Kláro,“ řekla jsem roztřeseným hlasem, „já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju taky trochu pochopení. Nejsem robot.“
Odpověděla mi jen ticho. Klára se otočila zády a začala uklízet kuchyň. Já stála u dveří a cítila se menší než kdy dřív.
Doma jsem dlouho nemohla usnout. Hlavou mi běžely všechny ty roky – jak jsem Kláře pomáhala s učením, jak jsme spolu pekly cukroví, jak mi poprvé svěřila Filípka do náruče. Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě právě tehdy, když je nejhůř. Ale teď? Teď mám pocit, že mě vlastní dcera vidí jen jako služku na zavolání.
Další den mi Klára napsala strohou SMS: „Díky za včera.“ Nic víc. Žádné omluvy, žádné vysvětlení.
Dny plynuly a já čekala, jestli se ozve. Neozvala se. Místo toho mi volala její tchyně Jana: „Prosím tě, co se stalo? Klára je nějaká podrážděná…“
Vyprávěla jsem jí všechno – o Filípkovi, o výčitkách i o tom prázdném pocitu uvnitř sebe. Jana jen povzdechla: „Víš, taky už toho mám dost. Pořád se od nás něco čeká… Ale kdo myslí na nás?“
Začala jsem přemýšlet nad tím, kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním. Kde končí láska a začíná vyčerpání? Proč je v naší společnosti tak samozřejmé, že babičky mají být vždycky k dispozici?
Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na prázdné hřiště před domem. Vzpomněla jsem si na svoji maminku – jak mi vždycky říkala: „Musíš myslet i na sebe.“ Nikdy jsem ji neposlouchala. Teď už chápu proč.
Když mi Klára po týdnu zavolala s prosbou o další hlídání, poprvé v životě jsem řekla ne.
„Mami, cože?“ zněla překvapeně.
„Promiň, Kláro. Potřebuju si odpočinout. Taky mám svůj život.“
Na druhém konci bylo dlouho ticho.
„Dobře,“ řekla nakonec tiše.
Položila jsem telefon a poprvé za dlouhou dobu se mi ulevilo. Možná mě bude Klára chvíli nenávidět. Možná mě Filípek bude postrádat. Ale já vím, že musím chránit i samu sebe.
Nevím, jestli jsme s Klárou udělaly správně. Nevím, jestli někdy najdeme cestu zpátky k sobě takové, jaké jsme byly dřív. Ale jedno vím jistě – někdy je potřeba říct dost.
Říkali jste někdy ne vlastní rodině? Jak jste to zvládli? Je možné být dobrou babičkou a přitom neztratit samu sebe?