Prodala jsem byt, abych pomohla synovi. Teď nevím, jestli to byla chyba.

„Mami, už zase jsi nám přerovnala lednici? Já už fakt nevím, jak ti to mám vysvětlit…“ slyším za zády podrážděný hlas své snachy Lucie. Ztuhnu s rukou na krabici mléka. V tu chvíli se mi sevře žaludek a mám chuť se rozplakat. Ale místo toho jen tiše zavřu dvířka a couvnu do svého pokoje.

Nikdy by mě nenapadlo, že se v sedmapadesáti letech budu cítit jako vetřelec ve vlastním domově. A přitom jsem to byla já, kdo prodal svůj malý byt v Nuslích, abych pomohla synovi Petrovi a jeho rodině. Byli v těžké situaci – hypotéka na krku, dvě malé děti, Lucie na mateřské. Když mi Petr volal, že už neví, jak dál, neváhala jsem ani minutu. „Mami, nechci tě o nic žádat… ale kdybychom mohli spojit síly…“ řekl tehdy do telefonu a já slyšela v jeho hlase zoufalství.

Byt jsem prodala rychle. Peníze jsme dali dohromady a koupili větší dům na okraji Prahy. Všichni jsme byli plní naděje – já, že budu blíž vnoučatům, oni, že jim ulevím od finančního tlaku. První týdny byly krásné. Malý Matýsek mi nosil obrázky a Anička chtěla každý večer pohádku. Lucie byla vděčná za pomoc s domácností a Petr se smál jako za starých časů.

Jenže pak se začaly objevovat drobné neshody. „Mami, prosím tě, neper nám prádlo s tvým, máme na to jiný prášek,“ řekla Lucie jednou ráno. „Mami, mohl bys prosím nekupovat dětem tolik sladkostí?“ přidal se Petr o týden později. Snažila jsem se přizpůsobit, ale čím víc jsem se snažila být užitečná, tím víc jsem měla pocit, že překážím.

Jednoho večera jsem zaslechla Lucii v kuchyni: „Já už to nevydržím! Pořád je tady, všechno komentuje…“ Petr ji uklidňoval: „Vždyť nám pomohla, musíme být trpěliví.“ Ale já věděla, že už nejsem vítaná.

Začala jsem se uzavírat do sebe. Chodila jsem na dlouhé procházky po sídlišti a vzpomínala na svůj starý byt – na ticho, na klidné večery s knížkou a hrnkem čaje. Tady jsem měla svůj pokojík v podkroví, ale připadala jsem si jako host na návštěvě.

Jednou večer přišla Anička do mého pokoje: „Babičko, proč jsi smutná?“ Objala mě a já se rozplakala. „Víš, zlatíčko… někdy je těžké najít svoje místo.“

Petr si toho všiml a přišel za mnou: „Mami, co se děje? Je ti tady dobře?“ Chtěla jsem říct pravdu – že se cítím zbytečná a osamělá – ale místo toho jsem jen kývla: „Jasně, všechno je v pořádku.“

Ale nebylo. S Lucií jsme si začaly vyhýbat pohledy. Děti měly čím dál víc kroužků a já byla doma sama. Začala jsem přemýšlet: Udělala jsem chybu? Měla jsem si nechat svůj byt? Měla jsem raději zůstat sama?

Jednoho dne přišla Lucie s návrhem: „Maminko, možná by bylo lepší, kdybyste si našla něco svého…“ Bylo to jako rána pěstí do břicha. Věděla jsem, že to myslí dobře – chtěla klid pro svou rodinu i pro mě – ale bolelo to.

Začala jsem hledat podnájem. S penězi z prodeje bytu už moc nezbylo – většina padla na dům. Nakonec jsem našla malý pokoj v paneláku na Proseku. Stěhování bylo tiché a rychlé. Petr mi pomáhal nosit krabice a pořád opakoval: „Mami, kdykoliv budeš chtít přijít…“

Teď sedím ve svém novém pokoji a dívám se z okna na šedivé bloky domů. Je tu ticho – až moc ticho. Chybí mi dětský smích i každodenní ruch rodiny. Ale zároveň cítím úlevu – nemusím se bát každého slova nebo pohledu.

Přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla bych raději myslet víc na sebe? Nebo je správné obětovat všechno pro rodinu, i když vás to nakonec stojí vlastní domov i klid?

Co byste udělali vy? Má vůbec smysl obětovat všechno pro druhé? Nebo bychom měli myslet hlavně na sebe?