Radost, která se změnila v boj: Příběh otce, který nečekal, co přijde

„Martine, už zase jsi doma pozdě. Myslíš vůbec na nás?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem zavřel dveře. V ruce jsem ještě držel aktovku a v hlavě mi hučelo z práce. Jana stála u dřezu, ruce mokré od vody, oči červené. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už několik týdnů vypadá jinak – unaveněji, podrážděněji.

„Promiň, měl jsem poradu, šéf nechtěl pustit,“ snažil jsem se omluvit a políbil ji na tvář. Uhnula. „To říkáš pořád. Myslela jsem, že když čekáme dítě, budeš víc doma.“

Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Ještě před pár týdny jsme seděli na gauči, smáli se a plánovali, jak přestavíme dětský pokoj v domě po mém dědovi v Kladně. Tehdy jsem měl pocit, že mám všechno – stabilní práci ve stavební firmě, dům bez hypotéky a ženu, kterou miluju. Nikdy jsem nebyl typ na svatbu, ale když Jana přišla s tím, že je těhotná, najednou mi to připadalo správné.

Jenže s každým dalším týdnem těhotenství se mezi námi začala rozevírat propast. Jana byla nervózní, často plakala kvůli maličkostem – jednou kvůli tomu, že jsem zapomněl koupit okurky, jindy protože jsem si dovolil jít s kamarádem na pivo. Já se snažil být trpělivý, ale někdy mi docházela síla.

Jednoho večera jsem přišel domů a našel Janu sedět na posteli s hlavou v dlaních. „Já to nezvládnu,“ šeptala. „Bojím se, že budu špatná máma.“ Sedl jsem si vedle ní a objal ji. „To zvládneme spolu,“ slíbil jsem. Ale v duchu jsem si nebyl jistý ani sám sebou.

Porod byl dlouhý a vyčerpávající. Když mi sestřička podala malého Tomáška do náruče, rozplakal jsem se štěstím. Najednou mi připadalo všechno jasné – budu dobrý táta, ochráním je oba. Jenže realita byla jiná.

První týdny doma byly peklo. Tomášek pořád plakal, Jana byla vyčerpaná a já nevěděl, co dělat dřív – jestli vařit, uklízet nebo utěšovat oba najednou. Do práce jsem chodil jako zombie a kolegové si začali šeptat za mými zády.

Jednou v noci, když Tomášek už dvě hodiny v kuse křičel a Jana brečela s ním, jsem vybuchl: „Proč pořád brečíš? Vždyť máme zdravýho kluka! Co ti ještě chybí?“ Jana na mě vytřeštila oči a pak se rozplakala ještě víc. „Ty to nechápeš… já už nemůžu.“

Začali jsme se hádat skoro každý den. Jana mi vyčítala, že jí nepomáhám dostatečně, já jí zase, že je pořád nespokojená. Moje máma mi radila: „Musíš být chlap! Ženský jsou po porodu citlivý.“ Jenže já měl pocit, že selhávám na všech frontách.

Jednoho dne mi Jana oznámila: „Potřebuju pauzu. Odjedu na pár dní k mamce do Plzně.“ Zůstal jsem s Tomáškem sám. První den byl hrozný – nevěděl jsem, jak ho utišit, jak ho nakrmit. Ale druhý den už to šlo líp. Začal jsem chápat, jak moc je to těžké být doma celý den s dítětem.

Když se Jana vrátila, byl mezi námi zvláštní klid. Seděli jsme u stolu a mlčky pili kávu. „Promiň,“ řekl jsem nakonec. „Nevěděl jsem, jak moc je to těžký.“ Jana se rozplakala a poprvé za dlouhou dobu mě objala.

Začali jsme chodit na rodinnou terapii do centra v Praze 6. Bylo to divné – sedět před cizí paní a mluvit o svých pocitech –, ale pomohlo nám to pochopit jeden druhého. Dozvěděl jsem se, že poporodní deprese není jen výmluva a že i já mám právo být unavený a zmatený.

Dnes je Tomáškovi rok a půl. Není to jednoduché – někdy mám chuť utéct do hospody nebo prostě zmizet na chatu do Krkonoš –, ale už vím, že nejsem sám. S Janou jsme silnější než kdy dřív a učíme se být rodiči každý den znovu.

Někdy si večer lehnu vedle Tomáška a přemýšlím: Proč nám nikdo neřekl, jak těžké to bude? A proč se o tom mezi chlapy pořád tolik mlčí? Co myslíte vy – měli by tátové víc mluvit o svých pocitech?