Rodinná Porada: Rozhodování o Budoucnosti Karla

Karel byl vždy stálicí v naší čtvrti. Jeho pomalé, uvážené kroky a způsob, jakým každého zdravil kývnutím a úsměvem, z něj udělaly oblíbenou postavu. Ale v poslední době se něco změnilo. Zdál se být více uzavřený, jeho oči byly zastřené smutkem, který bylo těžké přehlédnout.

Jedno slunečné odpoledne jsem viděla Karla sedět na jeho verandě, jak zírá do dálky. Rozhodla jsem se ho zkontrolovat. „Ahoj Karle, jak se dnes máš?“ zeptala jsem se, snažíc se znít vesele.

Podíval se na mě, jeho oči byly plné smutku, který mi lámal srdce. „Ach, Kláro, jsem v pořádku,“ řekl, ale jeho hlas postrádal obvyklé teplo.

„Jsi si jistý? Zdáš se být trochu skleslý,“ jemně jsem naléhala.

Karel si hluboce povzdechl a mávnul rukou. „Asi už vás tady nebudu dlouho obtěžovat, jak se tady potácím,“ řekl, jeho hlas byl prosycen rezignací.

Starostlivě jsem si sedla vedle něj. „Co tím myslíš, Karle? Co se děje?“

Na chvíli zaváhal, než promluvil. „Moje děti dnes přijdou. Máme rodinnou poradu, abychom rozhodli, co se mnou. Nemůžu už žít sám a oni musí zjistit, kdo mě vezme k sobě.“

Byla jsem zaskočená. Karel byl vždy tak nezávislý. Myšlenka, že by se o sebe nemohl postarat, byla těžko stravitelná. „Jsem si jistá, že najdou dobré řešení,“ řekla jsem, snažíc se být optimistická.

Karel jen zavrtěl hlavou. „Uvidíme,“ zamumlal.

Později toho dne jsem viděla, jak přijíždějí Karlovy děti. Jirka, Radek, Nora a Lenka se všichni shromáždili v jeho malém obývacím pokoji. Slyšela jsem jejich hlasy přes otevřené okno, směs starostí a frustrace.

„Podívejte, já ho nemůžu vzít,“ řekl Jirka. „Můj byt je příliš malý a pracuji dlouhé hodiny.“

Radek se přidal: „Mám svou vlastní rodinu, o kterou se musím starat. Nemáme prostor ani čas.“

Nora, nejmladší, vypadala rozpolceně. „Přála bych si, ale moje práce vyžaduje hodně cestování. Nebyla bych tu, abych mu pomohla.“

Lenka, nejstarší, vypadala nejvíce rozpolceně. „Chci pomoci, ale můj manžel s tím nesouhlasí. Myslí si, že by to bylo příliš velké břemeno.“

Karel seděl tiše, hlavu skloněnou. Váha jejich slov ho zdánlivě drtila. Viděla jsem bolest v jeho očích, uvědomění, že žádné z jeho dětí ho nechce vzít k sobě.

Porada se táhla, bez jakéhokoli řešení na obzoru. Nakonec se rozhodli podívat se na možnosti asistovaného bydlení, rozhodnutí, které nechalo Karla ještě více poraženého.

Jak slunce zapadalo, děti odešly, každé se vrátilo ke svému životu. Karel zůstal na verandě, zírající do dálky. Přišla jsem k němu, nevědouc, co říct.

„Je mi to líto, Karle,“ řekla jsem tiše.

Podíval se na mě, jeho oči plné slz. „To je v pořádku, Kláro. Asi to tak teď prostě je.“

Přála jsem si, abych pro něj mohla udělat víc, ale věděla jsem, že moje slova jsou jen malou útěchou. Karlova budoucnost byla nejistá a smutek, který se nad ním usadil, se zdál být nemožné zvednout.