Rozdělená rodina: Synova volba a vnouče, které nedokážu přijmout

„Tomáši, proč už nejezdíš domů? Copak ti na nás vůbec nezáleží?“ slyším svůj vlastní hlas, jak se mi třese v telefonu. Vím, že zním zoufale, ale nemůžu si pomoct. Už je to měsíc, co jsem svého syna viděla naposledy. A když přijel, nebyl sám – přivedl s sebou Lucii a její malou Aničku. Ta holčička se na mě dívala velkýma očima, ale já jsem cítila jen chlad.

Vždycky jsem si představovala, že budu mít vnoučata, která budou mít moje oči nebo úsměv po Tomášovi. Ale Anička je cizí dítě. Není z naší krve. A já se za to stydím, ale nedokážu ji přijmout. Když Tomáš oznámil, že si Lucii vezme a že čekají společné dítě, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla. „Mami, Lucie je skvělá žena a Anička potřebuje tátu,“ řekl mi tehdy Tomáš. „A já chci být její táta.“

Vzpomínám si na ten večer, kdy mi to oznámil. Seděli jsme v kuchyni u stolu, kde jsme tolikrát slavili Vánoce i narozeniny. „Tomáši, jsi si jistý? Vždyť ji znáš sotva rok,“ snažila jsem se ho přesvědčit. „A co Anička? Nebude ti to vadit?“

„Mami, já ji mám rád. A Lucii miluju. Chci s nimi být rodina.“

Od té doby se všechno změnilo. Tomáš už nejezdí tak často domů. Když přijede, je to vždycky jen na chvíli a většinou s Lucií a dětmi. Snažím se být milá, ale cítím, jak mezi námi roste zeď. Nedokážu se smát na Aničku tak jako na ostatní děti v rodině. A když se narodila jejich společná dcera Ema, doufala jsem, že se všechno změní. Ale místo toho mám pocit, že jsem přišla o syna.

Jednou večer jsem to nevydržela a zavolala Tomášovi. „Proč už nejsi jako dřív? Proč jsi pořád s nimi a na nás zapomínáš?“

„Mami, já mám teď svoji rodinu,“ odpověděl tiše.

Ta slova mě bodla do srdce. Moje rodina? Co jsme my? Celý život jsem pro něj dělala první poslední. Když byl malý a jeho otec nás opustil, byla jsem tu jen já a on. Všechno jsem obětovala pro jeho štěstí. A teď mám pocit, že mě vyměnil za cizí lidi.

Snažím se pochopit Lucii. Vím, že to neměla lehké – její bývalý partner ji nechal samotnou s malým dítětem. Ale proč si musel Tomáš vybrat právě ji? Proč nemohl najít někoho bez minulosti? Někdy mám pocit, že Lucie Tomáše ovládá. Že ho od nás odtahuje schválně.

Minulý týden mě Tomáš pozval na Emčiny první narozeniny. Nechtělo se mi tam jít – bála jsem se, že zase ucítím tu propast mezi námi. Ale šla jsem kvůli němu. Když jsem přišla do jejich bytu na sídlišti v Modřanech, všude bylo veselo. Lucie pobíhala po kuchyni a Anička si hrála s Emou na koberci.

„Babičko!“ zavolala na mě Anička a rozběhla se ke mně s obrázkem v ruce.

Zůstala jsem stát jako přikovaná. Babičko? Vždyť já nejsem její babička… nebo ano? Podívala jsem se na Tomáše – usmíval se na mě povzbudivě.

„Mami, Anička tě má ráda,“ řekl tiše.

Chtěla jsem ji obejmout, ale něco ve mně mi to nedovolilo. Místo toho jsem jí pohladila po vlasech a poděkovala za obrázek.

Celý večer jsem pozorovala Lucii a Tomáše – byli šťastní. Ema se smála a Anička ji objímala jako vlastní sestru. A já tam seděla jako cizinec ve vlastní rodině.

Po oslavě mi Tomáš napsal zprávu: „Mami, chci abys byla součástí našeho života. Prosím tě.“

Seděla jsem dlouho do noci u okna a přemýšlela o všem, co se stalo. Možná je chyba ve mně. Možná bych měla dát Aničce šanci – vždyť ona za nic nemůže. Ale jak mám překonat ten pocit cizoty? Jak mám přijmout dítě, které není moje krev?

Dnes ráno mi volala moje sestra Alena: „Jano, nech toho už! Jestli nechceš přijít o Tomáše úplně, musíš to zkusit jinak.“

Vím, že má pravdu. Ale bojím se udělat ten první krok.

Možná bych měla začít tím, že pozvu všechny k nám na nedělní oběd – i Lucii a Aničku. Možná když uvidím Aničku víc jako dítě než jako symbol toho všeho, co jsem ztratila…

Ale co když už je pozdě? Co když už nikdy nebudeme rodina jako dřív?

Někdy si říkám: Je větší láska držet se minulosti nebo otevřít srdce nové rodině? Co byste udělali vy na mém místě?