Sen o štěstí v domě na spadnutí: Pomalý pád jedné mámy

„Mami, proč zase brečíš?“ ozvalo se zpoza dveří, zatímco jsem seděla na studené dlažbě v koupelně a snažila se popadnout dech. Voda ve sprše kapala do rytmu mých slz a já si zoufale přála být kdekoliv jinde. „Nic, Aničko, jen jsem unavená,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem a snažila se rychle utřít oči. Ale Anička, moje sedmiletá dcera s očima po tátovi, už dávno poznala, že to není pravda.

Když jsem byla malá, představovala jsem si život úplně jinak. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, smích u stolu, psa v nohách a zahradu plnou květin. Místo toho teď sedím v domě, který jsme s manželem Petrem koupili před dvěma lety – tehdy jsme si říkali, že ho společně opravíme a vytvoříme z něj domov. Jenže Petr je pořád v práci, peníze mizí rychleji než voda ve vaně s děravou zátkou a já mám pocit, že se všechno kolem mě rozpadá.

„Mami, pojď si hrát!“ volá Anička z obýváku, kde je místo koberce jen staré lino a krabice s nářadím. „Hned přijdu,“ odpovídám a v duchu si říkám, že bych radši spala týden v kuse. Ale nemůžu. Musím být silná. Musím být ta máma, kterou jsem chtěla být. Jenže Anička poslední dobou zlobí víc než kdy dřív – hází věci, křičí na mě, někdy mě i odstrčí. Ve škole si stěžují, že je drzá a nesoustředěná. A já nevím, jestli je to tím domem, tím chaosem nebo mnou.

Petr přijde domů až po osmé večer. „Zase jsi nic neudělala?“ rýpne si, když vidí nevybalené krabice a špinavé nádobí. „Celý den jsem s Aničkou,“ bráním se tiše. „A co? Já taky makám! Kdybys nebyla tak přecitlivělá…“ Odvrátí se a jde do sklepa kutit na svém projektu. Zůstávám sama v kuchyni a cítím, jak se mi hroutí svět.

Jednou večer, když Anička usne, sednu si k oknu a koukám do tmy. Sousedka paní Novotná venčí psa a mává mi. Vždycky říká: „Nebojte se říct si o pomoc.“ Ale já nevím jak. Připadám si jako selhání – neumím být tou mámou z časopisů, neumím mít krásný domov ani šťastné dítě.

Další ráno Anička odmítá vstát do školy. „Nenávidím to tam! Nikdo mě nemá rád!“ křičí a schovává se pod peřinu. Snažím se ji obejmout, ale odstrčí mě. „Ty za to můžeš! Kdybys nebyla pořád smutná, bylo by to tu lepší!“ Její slova mě bodnou přímo do srdce. Vzpomenu si na svou mámu – jak byla vždycky klidná a laskavá. Proč to nejde i mně?

Večer přijde Petr domů ještě později než obvykle. „Musíme něco udělat s Aničkou,“ řeknu mu opatrně. „Možná bychom měli zajít za psychologem.“ Petr mávne rukou: „To je blbost. Prostě ji musíš víc hlídat.“ Cítím bezmoc a vztek zároveň.

Jednou v noci mě probudí křik. Anička má noční můru – křičí na celý dům: „Nechci tu být! Chci pryč!“ Přiběhnu k ní a držím ji v náručí, dokud neusne. Sama už ale nezamhouřím oka.

Začínám být podrážděná i já – křičím na Aničku kvůli maličkostem, hádám se s Petrem kvůli penězům i opravám domu. Všechno je špatně. Jednou mi rupnou nervy a rozpláču se přímo před Aničkou. „Promiň,“ šeptám jí do vlasů. „Já už nevím, jak dál.“

Jednoho dne přijde paní Novotná na návštěvu s koláčem. Sedíme spolu u stolu mezi krabicemi a ona mě pohladí po ruce: „Víte, že nejste sama? Každý máme někdy pocit, že to nezvládáme.“ Rozpláču se před ní jako malá holka.

Začnu chodit na skupinu pro mámy v našem komunitním centru. Tam slyším podobné příběhy – o dětech, které zlobí, o manželích, kteří nejsou doma, o domech na spadnutí i o snech, které se rozplynuly v každodenním boji o přežití.

Pomalu se učím přijímat nedokonalost – svůj dům s opadanou omítkou i svou unavenou tvář v zrcadle. S Aničkou začínáme malovat obrázky na stěny místo tapet a smějeme se tomu, jak je všechno křivé. Petr občas přijde dřív domů a společně opravíme alespoň jednu místnost.

Ale pořád mám strach – co když to nikdy nebude lepší? Co když nikdy nebudu tou mámou ze svých snů?

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Je možné být šťastná i v chaosu? Co když opravdové štěstí není v dokonalém domě ani v poslušném dítěti, ale v tom, že to nevzdáme?