Šestiletý Matěj daroval narozeninové peníze spolužákovi a změnil celou naši školu

„Mami, proč má Honzík pořád hlad?“ zeptal se mě Matěj, když jsme seděli u stolu a já mu mazala chleba s máslem. Jeho oči byly vážné, mnohem vážnější, než by u šestiletého kluka člověk čekal. „Ve škole si nikdy nedává svačinu. A dneska říkal, že doma nemají dost peněz.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že v naší malé obci u Kolína se takové věci nedějí. Všichni se známe, zdravíme se na ulici. Ale najednou jsem si uvědomila, že i tady může někdo trpět v tichosti.

Matěj měl za pár dní narozeniny. Těšil se na Lego a slíbený výlet do zoo. Ale místo toho přišel za mnou s krabičkou, kde měl všechny peníze, které dostal od babiček a dědečka. „Mami, můžu je dát Honzíkovi? On potřebuje víc než já.“

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. „Matěji, to jsou tvoje narozeninové peníze…“

„Já vím. Ale když je dám jemu, třeba už nebude mít hlad.“

Nevěděla jsem, jestli mám být pyšná nebo smutná. Vždyť jsem sama často počítala každou korunu, když jsem byla malá. Ale Matějův pohled byl neoblomný.

Druhý den ráno jsme šli spolu do školy. Matěj držel krabičku pevně v ruce. Ve třídě šel rovnou k Honzíkovi a tiše mu ji podal. „To je pro tebe,“ řekl. Honzík se rozplakal. Paní učitelka Novotná si nás zavolala stranou.

„Paní Dvořáková, víte o tom?“ zeptala se mě tiše.

Přikývla jsem a cítila, jak mi hoří tváře. „Matěj to chce udělat. Myslí si, že je to správné.“

Paní učitelka chvíli mlčela a pak řekla: „Víte, že Honzíkova maminka přišla o práci? Snaží se, ale sama to nezvládá.“

Ten den se ve škole něco změnilo. Paní učitelka napsala email rodičům: „Dnes jsme byli svědky neobyčejného činu laskavosti. Jeden z našich žáků daroval své narozeninové peníze spolužákovi v nouzi…“

Odpoledne mi volala sousedka Lenka: „Jani, četla jsi ten email? To je ten tvůj Matěj? To je neuvěřitelné!“

Začali se ozývat další rodiče. Někdo přinesl do školy balíček s jídlem pro Honzíka, jiný nabídl pomoc jeho mamince s hledáním práce. Pan starosta uspořádal sbírku pro rodiny v nouzi.

Ale doma to nebylo tak jednoduché. Manžel Petr byl nejdřív naštvaný: „Proč jsi mu to dovolila? Vždyť jsou to jeho narozeniny! Měl by si užít dětství, ne řešit cizí problémy.“

„A co když právě tohle je to nejdůležitější, co ho můžeme naučit?“ odpověděla jsem tiše.

Večer přišel Matěj za mnou do kuchyně. „Mami, myslíš, že teď bude Honzík šťastný?“

Pohladila jsem ho po vlasech. „Určitě mu to moc pomohlo. A možná jsi pomohl i dalším dětem.“

Další dny byly zvláštní. Někteří rodiče mi psali děkovné zprávy, jiní kroutili hlavou: „To je hezké, ale děti by neměly řešit takové věci.“

Jednoho dne mě zastavila Honzíkova maminka před školou. Byla uplakaná a objala mě: „Nevím, jak vám poděkovat… Nikdy bych nevěřila, že někdo udělá něco takového pro mého syna.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak snadno přehlížíme problémy druhých, dokud nás k nim někdo nedonutí přiblížit se blíž. Matěj byl najednou hrdinou celé školy – ale pro mě byl hlavně mým malým klukem, který pochopil něco důležitého dřív než mnozí dospělí.

Večer jsme seděli všichni u stolu a Petr konečně prolomil ticho: „Možná máš pravdu, Jano. Možná bychom měli být víc jako Matěj.“

V televizi běžela reportáž o sbírce na naši školu a já viděla Matěje, jak stojí vedle Honzíka a oba se smějí. V tu chvíli jsem věděla, že i když svět není spravedlivý, každý z nás může udělat něco malého – a někdy právě to malé změní všechno.

Když jsem večer ukládala Matěje do postele, zašeptal: „Mami, myslíš, že když budu velký, budu umět pomáhat lidem pořád?“

Usmála jsem se: „To záleží jen na tobě.“

A tak se ptám i vás: Myslíte si, že bychom měli děti chránit před realitou světa – nebo je učit vidět a měnit nespravedlnost kolem sebe? Co byste udělali vy na mém místě?