Šestiletý Matěj daruje své narozeninové peníze spolužákovi a rozproudí vlnu solidarity v celé škole

„Matěji, proč jsi to udělal?“ ozvalo se za mnou, když jsem stál u dveří třídy a v ruce svíral obálku s penězi, které jsem dostal k šestým narozeninám. Byla to paní učitelka Novotná, která mě sledovala s překvapením i obavou v očích. Všichni spolužáci už byli na chodbě, jen já a Honzík jsme zůstali ve třídě. Honzík seděl shrbený u lavice a tiše plakal. Věděl jsem, že jeho maminka je sama a často nemají ani na svačinu.

„Protože Honzík nemá nový batoh a já mám dva,“ odpověděl jsem tiše a podal mu obálku. „A taky… protože si přeju, aby byl šťastný.“

Paní učitelka chvíli mlčela, pak si klekla ke mně a pohladila mě po vlasech. „To je od tebe moc hezké, Matěji. Ale víš, že jsi nemusel…“

„Já vím,“ přerušil jsem ji a cítil, jak mi hoří tváře. „Ale já chtěl.“

Ten den jsem šel domů s pocitem, že jsem udělal něco správného. Jenže doma mě čekala úplně jiná reakce. Maminka stála u kuchyňské linky a když jsem jí řekl, co jsem udělal s penězi od babičky a dědy, rozplakala se. „Matýsku, proč jsi mi to neřekl dřív? Ty peníze jsme chtěli použít na tvůj nový kabát na zimu…“

Tatínek se zamračil a zavřel noviny. „Tohle je sice hezký čin, ale nemůžeš jen tak rozdávat všechno, co máš. Musíš myslet i na sebe.“

Cítil jsem se zmatený a provinilý. Chtěl jsem pomoct Honzíkovi, ale teď jsem měl pocit, že jsem zklamal rodiče. Celý večer jsem seděl u okna a díval se do tmy. Přemýšlel jsem, jestli jsem udělal chybu.

Druhý den ve škole bylo všechno jinak. Paní učitelka Novotná si mě zavolala před tabuli a pověděla celé třídě, co jsem udělal. Někteří spolužáci se smáli, jiní na mě koukali s obdivem. Honzík mi poděkoval tak tiše, že to skoro nebylo slyšet.

Odpoledne přišla do školy i paní ředitelka. „Matěji, tvůj čin je pro nás všechny inspirací,“ řekla slavnostně před celou školou. „Rozhodli jsme se proto uspořádat sbírku pro děti, které to potřebují.“

Najednou se začaly dít věci, které bych nikdy nečekal. Rodiče posílali do školy balíčky s oblečením a hračkami. Někteří spolužáci přinesli svoje starší věci, které už nepotřebovali. Dokonce i tatínek mi večer řekl: „Víš co, Matěji? Možná jsme tě měli víc poslouchat. Udělal jsi něco velkého.“

Ale ne všichni byli nadšení. Ve třídě se začaly šířit řeči. „Matěj si myslí, že je lepší než ostatní,“ šeptala Klára za mými zády. „Teď budou všichni pomáhat jen Honzíkovi a na nás se zapomene.“

Jednou večer přišla maminka do mého pokoje a sedla si ke mně na postel. „Víš, Matýsku,“ začala opatrně, „pomáhat druhým je krásné. Ale někdy to může být těžké i pro tebe samotného.“

„Já vím,“ odpověděl jsem smutně. „Ale když vidím Honzíka šťastného… stojí to za to.“

V dalších dnech se sbírka rozrostla do celé školy. Paní učitelka Novotná organizovala odpolední dílny, kde jsme balili dárky pro děti z dětského domova v nedalekých Čelákovicích. Rodiče pomáhali s dopravou a dokonce i starší žáci z deváté třídy přišli nabídnout pomoc.

Jednoho dne přišel za mnou Honzík s maminkou. „Matěji,“ řekla jeho maminka dojatě, „díky tobě má Honzík nejen nový batoh, ale i kamarády. Nikdy ti to nezapomeneme.“

Ale doma to pořád nebylo jednoduché. Tatínek měl strach o peníze a často říkal: „Musíme myslet na sebe! Co když přijde další zima jako ta minulá?“ Maminka byla naopak pyšná, ale bála se o mě – jestli mě spolužáci nezačnou odstrkovat.

Jednoho dne jsem zaslechl hádku rodičů v kuchyni.

„Nemůžeme přece všechno dávat pryč! Matěj je ještě malý, nerozumí tomu!“ křičel tatínek.

„Ale on rozumí víc než my oba dohromady,“ odpověděla maminka tiše.

Chtěl jsem jim říct, že mám strach – že nechci být jiný než ostatní děti. Ale zároveň jsem cítil hrdost a radost z toho, co jsme společně dokázali.

Když jsme předávali dárky dětem z dětského domova, viděl jsem jejich úsměvy a slzy radosti. V tu chvíli jsem věděl, že i když je někdy těžké být jiný nebo riskovat nepochopení, má to smysl.

Dnes už nejsem malý kluk – ale pořád si pamatuji ten pocit v srdci, když jsem poprvé podal Honzíkovi obálku s penězi.

Možná bych měl rodičům víc naslouchat… Ale co je vlastně správné? Máme myslet hlavně na sebe – nebo na ostatní? Co byste udělali vy na mém místě?