Sestra, krev a slzy: Jak jsem přestala mluvit se svou sestrou

„Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu, Markéto? Proč jsi mi nikdy nevěřila?“ Luciin hlas se mi zarýval do uší jako ledové jehly. Stály jsme naproti sobě v kuchyni rodičovského bytu na Jižním Městě, mezi námi stůl plný drobků a nedopitých hrnků kávy. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, ale v místnosti bylo dusno, jako by se vzduch zahušťoval každým dalším slovem.

„Protože už ti nevěřím vůbec, Lucie. Už dávno ne,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. V tu chvíli jsem věděla, že je to naposledy, co spolu mluvíme.

Moje sestra Lucie byla vždycky ta oblíbenější. Maminka jí odpouštěla všechno – pozdní příchody, špatné známky, dokonce i to, když v osmnácti utekla z domu s nějakým klukem z Vršovic. Já byla ta zodpovědná, ta, co se starala o mladšího bratra Tomáše, když naši pracovali přesčasy v nemocnici. Ta, co nikdy nezapomněla koupit chleba nebo vyzvednout babičce léky. Ale Lucie byla slunce a já jen její stín.

Naše hádky začaly už v dětství. Nejprve kvůli hračkám, pak kvůli oblečení a nakonec kvůli pozornosti rodičů. Když jsme dospěly, hádaly jsme se o všechno – o peníze, o to, kdo se má starat o nemocnou maminku, o to, kdo má právo bydlet v bytě po babičce na Žižkově. Každá hádka byla jako malá válka a každé usmíření jen příměří před další bitvou.

Nejhorší to bylo po smrti táty. Maminka se zhroutila a já zůstala sama na všechno – pohřeb, dědictví, papírování. Lucie přijela až na poslední chvíli a místo pomoci mi vyčetla, že jsem všechno zařídila bez ní. „Jako vždycky si myslíš, že jsi lepší než já,“ sykla tehdy a já jí neměla sílu odporovat.

Roky jsme spolu mluvily jen z nutnosti. O Vánocích jsme si vyměnily strojené úsměvy a předávaly si dárky zabalené v tichu. Když maminka onemocněla rakovinou, čekala jsem, že Lucie konečně dospěje. Ale ona se objevovala jen občas – s výmluvami na práci nebo děti. Já trávila noci u maminky v nemocnici Motol a ráno chodila do práce s kruhy pod očima.

Jednou jsem ji prosila: „Lucie, potřebuju pomoct. Už nemůžu.“

„Já mám taky svůj život, Markéto! Nemůžu všechno zahodit jen proto, že ty to chceš!“ odsekla mi do telefonu.

V tu chvíli ve mně něco prasklo. Přestala jsem jí volat. Přestala jsem čekat na její omluvu nebo pochopení. Začala jsem žít bez ní.

Maminka zemřela v únoru. Pohřeb byl tichý a chladný jako ten den. Lucie přišla pozdě a odešla dřív než všichni ostatní. Po obřadu mi podala ruku a řekla: „Měli bychom si promluvit.“

Jenže já už nechtěla mluvit vůbec.

Od té doby uplynul rok. Žiju sama v bytě na Vinohradech a každý den chodím kolem školky, kam Lucie vodí svou dceru Aničku. Někdy ji zahlédnu přes plot – směje se s ostatními maminkami a vypadá šťastně. Nikdy mě nepozdraví.

Bratr Tomáš mi jednou řekl: „Markéto, jste přece sestry. Nemůžeš ji nenávidět navždy.“

Ale já necítím nenávist. Jen prázdno tam, kde kdysi byla rodina.

Někdy si říkám, jestli jsem udělala správně. Jestli jsem měla bojovat víc nebo odpustit dřív. Ale pak si vzpomenu na všechny ty noci plné slz a výčitek a vím, že už nechci zpátky.

Možná jednou najdu sílu odpustit. Možná jednou Lucii zavolám a řeknu jí všechno, co mě bolí. Ale dnes ještě ne.

Řekněte mi – dá se vůbec zacelit tak hluboká rána mezi sourozenci? Nebo je někdy lepší nechat minulost spát?