Skleněné brýle a špinavé vztahy: Příběh jedné pomsty

„Ty tvoje brýle jsou špinavý. I naše prasata na dvoře jsou čistší,“ vyprskla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Tchyně, paní Věra, se na mě podívala přes ty zamlžené skla a její rty se stáhly do tenké čárky. V tu chvíli jsem věděla, že jsem překročila hranici, ale už jsem nemohla couvnout. Bylo to jako když praskne hráz – všechno, co jsem v sobě dusila, se začalo valit ven.

Věra nikdy neřekla nic přímo. Nikdy mi neřekla, že jí vadím, že nejsem dost dobrá pro jejího syna Petra. Ale vždycky to bylo cítit ve vzduchu – v tom, jak mi při nedělním obědě podávala talíř jako poslední, jak se mě ptala, jestli umím vůbec pořádně uvařit svíčkovou, nebo jak se mě ptala, jestli už mám konečně pořádnou práci. „V Praze je to těžký, viď?“ říkávala s úsměvem, který byl ostřejší než nůž na chleba.

Petr byl mezi námi jako most, který se pomalu rozpadá. Snažil se být spravedlivý, ale vždycky nakonec stál na její straně. „Maminka to nemyslí zle,“ říkal mi večer v ložnici, když jsem mu vyčítala další z jejích poznámek. „Je prostě taková.“

Ale já už nemohla dál. Po třech letech společného bydlení v jejich domě na kraji vesnice jsem měla pocit, že se dusím. Každý den jsem se snažila být lepší – vařila jsem podle jejích receptů, prala její prádlo, dokonce jsem jí pomáhala s krmením slepic. Ale nikdy to nestačilo.

Ten den pršelo a já byla unavená z práce i z toho věčného snažení. Když jsem viděla, jak si Věra zase utírá brýle do rohu zástěry a přitom mě sjíždí pohledem od hlavy k patě, něco ve mně prasklo.

„Aspoň si je umejte, když už na mě koukáte tak přísně,“ dodala jsem tišeji. V kuchyni bylo ticho. Slyšela jsem jen kapky deště bubnující na parapet a tlumené kroky Petra v chodbě.

Věra si sundala brýle a začala je pomalu čistit. „Víš, Jano,“ řekla najednou klidnějším hlasem, „když jsem byla mladá, taky jsem musela něco vydržet. Ale nikdy bych si nedovolila takhle mluvit ke své tchyni.“

„Možná proto jste teď taková,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.

Petr vešel do kuchyně právě ve chvíli, kdy Věra položila brýle na stůl a odešla bez jediného slova. Podíval se na mě s výčitkou v očích.

„Co jsi jí řekla?“ zeptal se tiše.

„Jen pravdu,“ odpověděla jsem tvrdohlavě.

Ten večer jsme spolu skoro nemluvili. Petr seděl u televize a já se zavřela v ložnici. Slyšela jsem Věru v obýváku, jak si povídá s Petrovým otcem o tom, jak dnešní mladí nemají úctu k ničemu.

Druhý den ráno byla atmosféra ještě napjatější. Věra mi nepodala kávu jako obvykle a Petr odešel do práce beze slova rozloučení. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě.

Začala jsem přemýšlet o pomstě. Ne o nějaké velké nebo zlomyslné – jen o malé vzpouře proti tomu věčnému ponižování. Rozhodla jsem se, že už nebudu dělat nic navíc. Přestala jsem vařit podle jejích receptů a začala dělat věci po svém. Když mi něco vytkla, jen jsem pokrčila rameny.

Jednoho dne přišla do kuchyně a našla mě, jak peču bábovku podle svého receptu. „Tohle není pravá bábovka,“ řekla posměšně.

„Ale mně chutná,“ odpověděla jsem klidně.

Začala být nervózní. Najednou jí vadilo všechno – jak skládám prádlo, jak zalévám kytky, dokonce i to, jak mluvím s Petrem.

Jednou večer přišla za mnou do ložnice. „Jano,“ začala nejistě, „proč jsi taková? Co ti udělalo takovou křivdu?“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem viděla v jejích očích něco jiného než pohrdání – možná smutek nebo strach.

„Jen chci být přijímaná taková, jaká jsem,“ řekla jsem tiše.

Sedly jsme si spolu na postel a dlouho mlčely. Pak mi začala vyprávět o svém mládí – o tom, jak ji její vlastní tchyně ponižovala a jak si slíbila, že ona nikdy nebude stejná. Ale časem prý člověk zapomene na sliby a začne opakovat chyby svých předků.

Ten večer jsme plakaly obě. Poprvé jsme si byly blíž než kdy dřív.

Od té doby se něco změnilo. Neříkám, že jsme nejlepší kamarádky – pořád máme spory a někdy si lezeme na nervy. Ale už vím, že za tou tvrdou slupkou je žena, která taky touží po uznání a lásce.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct pravdu těm nejbližším? A proč nám někdy trvá roky pochopit, že nejsme nepřátelé?