Skrývaná pravda v mámině šuplíku

„Nesahej na tu zásuvku, Aničko! Slyšíš mě?“ Mámin hlas byl ostrý jako nůž, když jsem se jako malá snažila dostat k té staré komodě v její ložnici. Byla to jediná zásuvka, která byla vždy zamčená. Klíček jsem nikdy neviděla. „To jsou věci, které nemusíš znát,“ šeptala mi do ucha, když jsem se ptala, co tam schovává. Časem jsem přestala být zvědavá. Prostě jsem přijala, že některé věci jsou v našem domě tabu.

Ale teď tu stojím. Všude kolem mě je ticho, které po sobě zanechala smrt. Máma odešla před týdnem a já pořád cítím její parfém ve vzduchu. V ruce držím svazek klíčů, které jsem našla v její kabelce. Srdce mi buší až v krku. Vzpomínky na dětství se mísí s pocitem viny – mám právo otevřít něco, co přede mnou máma celý život skrývala?

„Aničko, co to děláš?“ ozve se za mnou tichý hlas mého bratra Tomáše. Stojí ve dveřích a sleduje mě s obavami v očích. „Myslíš, že bychom to měli nechat být?“

„Musím to vědět,“ odpovím tiše a vkládám klíček do zámku. Zásuvka se s tichým cvaknutím otevře. Uvnitř leží staré dopisy, fotografie a deník s rozpraskanou koženou vazbou. Chvíli jen zírám na obsah, než se odhodlám sáhnout po deníku.

První stránky jsou plné máminých zápisků z doby, kdy byla mladá. Popisuje tam svého prvního muže – mého otce, kterého jsem nikdy nepoznala. Vždycky říkala, že odešel, když jsem byla malá. Ale tady čtu něco jiného. „Mám strach, že mě najde,“ píše máma roztřeseným písmem. „Nevím, co bych dělala, kdyby zjistil, kde jsme.“

Listuji dál a nacházím fotografie – na jedné je máma s cizím mužem a malým chlapečkem. Chlapeček má stejné oči jako já. Pod fotkou je napsáno: „Petr – 1987.“ Zmateně se podívám na Tomáše.

„To je… to jsi ty?“ ptám se nejistě.

Tomáš zavrtí hlavou: „Ne, narodil jsem se až v devadesátém.“

Začínám chápat, že máma měla před námi ještě jedno dítě. Nikdy o něm nemluvila. Proč? Co se stalo s Petrem?

V deníku nacházím další zápisky: „Petr je pryč. Nikdy si to neodpustím.“ Slzy mi stékají po tváři, když čtu o tom, jak máma musela svého prvorozeného syna dát k adopci kvůli násilnickému manželovi. Nikdy nám o tom neřekla. Celý život žila s tímto tajemstvím.

Tomáš si sedne vedle mě a oba mlčíme. Najednou mi dochází, proč byla máma tak uzavřená a proč nás tolik chránila. Všechno to dává smysl – její strachy, její přehnaná opatrnost.

„Myslíš, že bychom ho měli najít?“ zeptá se Tomáš tiše.

Nevím, co odpovědět. Najednou mám pocit, že celý můj život byl postavený na lži. Ale zároveň cítím obrovskou lítost nad tím, čím si máma musela projít.

Další dny trávím hledáním informací o Petrovi. Zjišťuji, že byl adoptován rodinou z Brna. Po několika týdnech váhání mu napíšu dopis. Odpověď přijde za měsíc – Petr chce vědět pravdu o své biologické matce.

Setkáváme se v malé kavárně na Moravském náměstí. Když ho vidím poprvé, mám pocit, že se dívám do zrcadla – stejný úsměv, stejný pohled. Povídáme si celé hodiny o tom, jaký byl jeho život a jak moc mu chyběla odpověď na otázku „kdo jsem?“

Po návratu domů sedím dlouho v mámině ložnici a přemýšlím nad tím vším. Proč nám to nikdy neřekla? Bála se odsouzení? Nebo nás chtěla chránit před bolestí?

Když večer sedíme s Tomášem u stolu a popíjíme čaj, zeptá se mě: „Myslíš, že by byla ráda, že jsme to zjistili?“

Podívám se na něj a cítím slzy v očích: „Nevím… Ale možná je čas přestat se bát pravdy.“

Možná bychom si měli častěji klást otázku: Kolik tajemství ještě skrývají naše rodiny? A máme právo je odhalovat?