Šla jsem do porodnice pro jedno dítě, ale domů jsem se vrátila se třemi: Příběh, který navždy změnil můj život

„To není možné, to není možné…“ opakuji si v duchu, zatímco mi sestřička tiskne ruku a lékařka se sklání nad ultrazvukem. „Paní Novotná, musíme vás připravit na možnost, že nečekáte jedno dítě, ale… tři.“ Její hlas se mi rozléhá v hlavě jako ozvěna v prázdné hale. Všechno kolem mě se rozmazává. Petr, můj muž, stojí u dveří a vypadá, že omdlí. „To je nějaký omyl, vždyť jsme čekali jedno miminko!“ vyhrkne. Ale není to omyl. Je to realita, která nás právě zasáhla jako blesk z čistého nebe.

Ještě před pár hodinami jsem doma v paneláku na Jižním Městě balila tašku do porodnice a těšila se na první setkání s naší dcerkou. Všechno bylo připravené – postýlka, plenky, růžové dupačky s nápisem „Malá princezna“. Nikdo z nás netušil, že tenhle plán vezme za své.

Porod začal nečekaně rychle. V autě jsme se s Petrem hádali, jestli jet přes Nuselský most nebo radši Jižní spojkou. „Kdybychom jeli dřív, nemuseli bychom teď stát v koloně!“ křičel Petr, zatímco já mezi kontrakcemi lapala po dechu a snažila se mu odpustit jeho nervozitu. Když jsme konečně dorazili do porodnice v Krči, byla jsem už na pokraji sil.

A pak přišel ten šok. Trojčata. Tři srdíčka místo jednoho. Lékaři pobíhali kolem mě jako v úlu, Petr seděl na židli a zíral do země. „Jak to zvládneme? Máme jen dvoupokojový byt!“ šeptal zoufale. Já měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.

Porod byl komplikovaný. První holčička – Anička – přišla na svět s tichým zakňučením. Hned za ní vykoukla druhá – Eliška – a nakonec malý Matýsek, který měl omotanou pupeční šňůru kolem krku. Slyšela jsem jen útržky slov: „resuscitace“, „inkubátor“, „nedonošenost“. Všechno bylo rozmazané a vzdálené.

Když jsem se po několika hodinách probrala z narkózy, seděla u mé postele mamka. „Neboj se, holčičko, všechno zvládnete,“ šeptala a hladila mě po vlasech. Ale já věděla, že nic už nebude jako dřív.

První týdny byly peklo. Doma jsme měli jen jednu postýlku a jednu autosedačku. Petr běhal po bazarech a sháněl další vybavení, zatímco já ležela v nemocnici a střídavě kojila a odsávala mléko pro tři hladové krky. Každý den jsem volala domů a slyšela v jeho hlase únavu i strach.

Jednou večer přišel za mnou do nemocnice s kruhy pod očima a řekl: „Já to nezvládnu, Lucko. Já prostě nevím jak…“ Rozplakala jsem se. „Myslíš si, že já jo? Ale musíme to nějak dát! Kvůli nim!“

Když jsme konečně přivezli všechny děti domů, začalo to pravé rodeo. Pláč střídal pláč, plenky se kupily v pytlích u dveří a sousedka paní Dvořáková si stěžovala na hluk: „To jste nemohli mít aspoň dvojčata?“ Petr začal chodit domů čím dál později a já měla pocit, že jsem na všechno sama.

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni mezi hromadou prádla a brečela do hrnku studeného čaje. Mamka přišla potichu za mnou: „Lucko, musíš si říct o pomoc. Nemůžeš být hrdinka pořád.“ Ale komu říct? Kamarádky měly své starosti a babička byla po operaci kyčle.

Začala jsem psát blog o našem životě s trojčaty. První komentáře byly povzbuzující: „Jste statečná!“ Ale pak přišly i ty zlé: „To jste nemohli plánovat líp? To je nezodpovědné!“ Každý den jsem bojovala s pocitem viny i s vyčerpáním.

Jednou večer jsme se s Petrem pohádali tak, že odešel spát do obýváku. „Já už nemůžu! Ty pořád jenom brečíš nebo křičíš!“ křičel na mě. „A ty pořád utíkáš!“ vmetla jsem mu zpátky.

Dny plynuly jeden za druhým a já měla pocit, že žiju v mlze. Ale pak přišel zlom – Matýsek poprvé sám zvedl hlavičku a Anička se usmála tak široce, že mi srdce poskočilo radostí. Najednou jsem věděla, že to všechno má smysl.

Začali jsme s Petrem chodit na rodinnou terapii. Bylo těžké přiznat si slabost před cizím člověkem, ale pomohlo nám to najít k sobě cestu zpátky. Naučili jsme se rozdělit si povinnosti a nebát se říct si o pomoc – třeba i od sousedky Dvořákové, která nakonec začala nosit domácí koláče.

Dnes už jsou děti větší a my jsme silnější než kdy dřív. Náš malý byt je plný smíchu i chaosu, ale už se nebojím budoucnosti.

Někdy večer sedím u postýlek a přemýšlím: Co by bylo, kdybychom čekali jen jedno dítě? Byla bych šťastnější? Nebo bych přišla o tuhle obrovskou dávku lásky?

A co vy? Zvládli byste takovou změnu? Jak byste reagovali na něco tak nečekaného?