Slib v dešti: Příběh z motorkářského klubu a čtyř dětí

„Prosím vás, nechte mě to říct ještě jednou… Slibte mi, že se o ně postaráte. Prosím…“ Její hlas se třese a v očích má zoufalství, které jsem nikdy předtím neviděl. Stojím v chladné chodbě okresního azylového domu v Pardubicích, je středa večer, skoro jedenáct a já pořád cítím prach z cesty na své motorkářské vestě. Tomáš vedle mě mlčí, ruce sevřené v pěst. Nikdy jsme tu ženu předtím neviděli. Nikdy jsme nečekali, že nám někdo svěří čtyři děti.

„Paní Novotná, my… my nejsme žádní svatí,“ koktám a cítím, jak mi srdce buší až v krku. „Jsme jen chlapi z klubu. Ale… slibuju vám, že uděláme všechno, co bude v našich silách.“

Ona se rozpláče a já mám chuť utéct. Ale místo toho jí stisknu ruku a cítím, jak se mi pod prsty třese. V tu chvíli vím, že už není cesty zpět.

Všechno začalo před týdnem, když nám přišel e-mail od sociální pracovnice. Prý je tu žena, která umírá na rakovinu a má čtyři děti. Nemá nikoho. Poslední přání: najít někoho, kdo je vezme k sobě. Prý slyšela o našem klubu – Motorkáři pro děti – a věří, že právě my bychom mohli být její poslední nadějí.

Když jsem to četl poprvé, smál jsem se. „To je nějaký blbý vtip,“ řekl jsem Tomášovi u piva v hospodě U Tří růží. Ale pak jsme si přečetli její příběh – jak ji manžel opustil, jak žila po azylech, jak děti nikdy neměly opravdový domov. A něco ve mně se zlomilo.

„Hele, jedeme tam,“ rozhodl Tomáš. „Aspoň jí to řekneme do očí.“

A tak jsme jeli. Dva tisíce kilometrů napříč republikou – z Aše až do Pardubic a zpět – abychom slyšeli její prosbu na vlastní uši.

Teď stojíme v tom chladném domě a já si připadám menší než kdy dřív.

Když nás sociální pracovnice odvádí do malé místnosti, kde spí děti, mám pocit, že se mi rozbuší srdce tak silně, že to musí slyšet i oni. Čtyři páry očí – nejstarší Kristýna má dvanáct, nejmladší Honzík sotva tři roky. Dívají se na nás s nedůvěrou a strachem.

„To jsou ti strejdové s motorkama?“ ptá se Kristýna tiše.

„Jo,“ kývnu a usměju se. „Ahoj, já jsem Petr a tohle je Tomáš.“

Honzík se schová za sestru a já si uvědomuju, že vůbec nevím, co říct. Nikdy jsem nebyl táta. Nikdy jsem nebyl ani pořádný strejda.

Další dny jsou jako ve snu. Papírování, pohovory s úřady, nekonečné otázky: „Máte zkušenosti s dětmi? Proč to chcete dělat? Máte stabilní příjem?“ Cítím se jako podezřelý zločinec.

Jednou večer sedíme s Tomášem u mě v kuchyni nad lahví rumu.

„Hele, Petře… myslíš, že to zvládnem?“ ptá se tiše.

„Nevím,“ přiznávám poprvé nahlas. „Ale nemůžeme je tam nechat.“

Tomáš přikývne a já vím, že jsme na to dva.

Začínáme jezdit za dětmi každý víkend. Bereme je na projížďky po okolí, na zmrzlinu do cukrárny U Slunce, do kina na pohádky. Kristýna se pomalu začíná smát. Honzík už se tolik nebojí.

Jednou večer mě Kristýna zastaví na chodbě.

„Strejdo Petře… vy nás fakt chcete?“

Zarazím se. „Jasně že jo.“

„I když nejsme vaše?“

Polkne a já vidím slzy v jejích očích.

„Kristýnko… rodina není jenom o krvi,“ řeknu tiše a obejmu ji.

Ale ne všichni to vidí stejně. Moje máma mi jednoho dne zavolá:

„Petře! Ty ses zbláznil? Vždyť ani nemáš pořádnou práci! Co budeš dělat s tolika dětma? A co řeknou lidi?“

Slyším v jejím hlase strach i hněv. Vždycky chtěla pro mě něco jiného – klidný život, vlastní děti, normální rodinu.

„Mami… já prostě musím,“ odpovím jí tiše.

V práci si ze mě kolegové utahují.

„Tak co, tatínku? Už sis koupil kočárek?“ směje se Jirka od vedlejšího stolu.

Směju se s nimi, ale uvnitř mě to bolí.

Pak přijde nejhorší den – den pohřbu paní Novotné. Děti stojí u hrobu a drží mě za ruku. Kristýna pláče a Honzík nechápe, proč maminka už nikdy nepřijde.

Po pohřbu za mnou přijde sociální pracovnice.

„Pane Kováři… víte jistě, do čeho jdete?“

Podívám se na děti a pak zpátky na ni.

„Nevím,“ přiznávám upřímně. „Ale chci jim dát domov.“

Začíná nekonečný boj s úřady. Papíry mizí na stolech úředníků, každý týden nové požadavky: potvrzení o příjmu, psychologické posudky, návštěvy doma. Tomáš mezi tím prodává svou milovanou Jawu 350, aby bylo na nový pokoj pro děti.

Jednou večer sedíme všichni u stolu v našem malém bytě na sídlišti v Pardubicích. Kristýna kreslí obrázek motorky a Honzík skládá puzzle.

„Strejdo Petře… kdy už budeme doma?“ ptá se tiše prostřední Anička.

Polknu slzy a pohladím ji po vlasech.

„Brzy, Aničko… brzy.“

A pak jednoho dne přijde dopis: „Žádost o svěření dětí do péče byla schválena.“

Sedím na balkoně s Tomášem a oba brečíme jako malí kluci.

Život s dětmi není jednoduchý. Každé ráno chaos – snídaně, školní tašky, zapomenuté bačkory. Večer hádky o televizi a domácí úkoly. Ale taky smích u stolu, společné výlety na motorkách a pocit domova.

Jednou večer sedíme všichni u ohně na zahradě a Kristýna mi položí hlavu na rameno.

„Děkuju, strejdo Petře…“ zašeptá.

A já si uvědomím, že i když jsem nikdy nechtěl být táta, teď už bych nemohl být nikým jiným.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělal jsem správně? Může být rodina postavená jen na slibu? Co byste udělali vy na mém místě?