Sobota v supermarketu: Jak mi jeden okamžik změnil život a proč už nikdy nebudu mlčet

„Paní, okamžitě položte tu tašku na pás!“ ozvalo se za mnou ostře, až mi ztuhla krev v žilách. Stála jsem u pokladny v našem malém supermarketu na Smíchově, ruce se mi třásly a srdce bušilo jako splašené. Byla sobota dopoledne, měla jsem v plánu jen nakoupit pár věcí na nedělní oběd pro vnoučata. Místo toho jsem se během pár vteřin ocitla v centru pozornosti celého obchodu.

„Ale já… já jsem nic neudělala,“ vykoktala jsem a snažila se pochopit, co se děje. Pokladní, mladá dívka s nalakovanými nehty, na mě hleděla s podezřením. „Viděla jsem, jak jste si něco schovala do kabelky,“ řekla nahlas, aby ji slyšeli i ostatní zákazníci. Lidé kolem mě začali šuškat a dívat se na mě s opovržením. Někdo si mě dokonce začal natáčet na mobil.

V tu chvíli jsem měla chuť utéct, ale nohy mě neposlouchaly. „Prosím vás, podívejte se, nic jsem nevzala,“ snažila jsem se vysvětlit a otevřela kabelku. Uvnitř byla jen peněženka, kapesníky a starý mobil. Pokladní však trvala na svém. „Musíme zavolat vedoucího,“ rozhodla a zmáčkla tlačítko pod pultem.

Za chvíli přiběhl vedoucí obchodu, pan Novák, kterého jsem znala od vidění. „Co se tu děje?“ zeptal se přísně. Pokladní mu vše převyprávěla a já jen stála a cítila, jak mi hoří tváře studem. „Paní Dvořáková, opravdu jste nic nevzala?“ obrátil se ke mně. „Přísahám, že ne! Jen jsem si do kabelky dala kapesník, protože mi teče z nosu,“ odpověděla jsem zoufale.

V tu chvíli už u nás stáli další zákazníci a někdo zavolal policii. Slyšela jsem útržky rozhovorů: „To je ta stará paní z vedlejšího domu…“ „No jo, dneska už člověk nemůže věřit nikomu…“

Za pár minut přijeli dva policisté. Jeden z nich byl mladý muž s ostrými rysy, druhý starší pán s laskavýma očima. „Dobrý den, co se stalo?“ zeptal se ten starší. Pokladní opět zopakovala své podezření a já měla pocit, že se propadnu hanbou. Policisté mě požádali, abych jim ukázala obsah kabelky i nákupní tašky. Prohlédli všechno důkladně.

„Paní Dvořáková, opravdu tu nic není,“ řekl nakonec ten starší policista a podíval se na pokladní. „Možná došlo k omylu.“ Pokladní však trvala na svém: „Viděla jsem to na vlastní oči!“

V tu chvíli jsem to nevydržela a rozplakala se. „Celý život jsem poctivě pracovala, vychovala dvě děti sama po smrti manžela… Nikdy bych nic neukradla!“ vzlykala jsem. Policista mě pohladil po rameni: „Nebojte se, paní Dvořáková, všechno dobře dopadne.“

Ale dobře to nebylo. Lidé kolem mě dál soudili pohledem. Někdo utrousil: „To je dneska běžné, důchodci kradou…“ Cítila jsem se ponížená a zlomená.

Když mě konečně pustili domů, ruce se mi třásly tak, že jsem sotva trefila klíčem do zámku. Doma na mě čekal syn Petr s dcerou Lenkou a jejich dětmi. Viděli, že nejsem ve své kůži.

„Mami, co se stalo?“ zeptala se Lenka a objala mě.

Všechno jsem jim vyprávěla mezi slzami. Petr byl rozzuřený: „To si nemůžou dovolit! Měli bychom to řešit!“ Lenka mě hladila po vlasech: „Mami, jsi silná žena. Ale chápu tě… Tohle by zlomilo každého.“

Celý večer jsme o tom mluvili. Petr chtěl volat vedení supermarketu i novinám. Já ale cítila hlavně stud a bezmoc.

Další dny jsem nechtěla vycházet z domu. Bála jsem se pohledů sousedů i lidí v obchodě. Připadala jsem si jako zločinec. V noci jsem nemohla spát – v hlavě mi pořád zněla slova pokladní i šepoty zákazníků.

Po týdnu přišel dopis od vedení supermarketu s omluvou – prý šlo o nedorozumění a pokladní byla přepracovaná. Ale omluva už nic nezměnila.

Začala jsem přemýšlet o tom, jak snadno může být člověk odsouzen jen kvůli věku nebo vzhledu. Kolik dalších starších lidí zažívá podobné situace? Proč je tak snadné nás odepsat?

Jednoho dne jsem se rozhodla jít zpátky do obchodu. S hlavou vztyčenou jsem prošla kolem pokladny – tentokrát tam seděla jiná dívka a usmála se na mě. Nakoupila jsem a cestou domů potkala sousedku paní Křížovou.

„Slyšela jsem, co se ti stalo,“ řekla tiše. „Mně jednou v lékárně taky nevěřili… Je to hrozné.“

Zastavily jsme se na lavičce před domem a povídaly si dlouho do večera. Uvědomila jsem si, že nejsem sama.

Od té doby už mlčet nebudu. Když slyším někoho ponižovat starší lidi nebo je podezírat bez důkazů, ozvu se. Mluvím o tom s rodinou i sousedy.

Možná už nikdy nezapomenu ten pocit studu a ponížení – ale odmítám být obětí předsudků.

A tak se ptám: Kolikrát jsme už někoho odsoudili jen podle vzhledu nebo věku? A kolik odvahy stojí postavit se za svou důstojnost v dnešní uspěchané společnosti?