Stará přátelství nerezaví, ale někdy bolí nejvíc

„Proč mi nikdy neřekneš pravdu, mami?“ křičela jsem přes stůl, zatímco se v kuchyni rozléhal zvuk tříštícího se porcelánu. Táňa, moje mladší sestra, stála v rohu s rukama zkříženýma na prsou a v očích měla slzy i vztek. Máma jen mlčky sbírala střepy a já věděla, že tohle je ten okamžik, kdy už nic nebude jako dřív.

Bylo mi tehdy třicet a měla jsem pocit, že se mi život rozpadá pod rukama. Táňa se odstěhovala do Brna, máma se uzavřela do sebe a já zůstala v našem starém bytě na Žižkově. Každý kout mi připomínal dětství – vůni pečených buchet, hádky kvůli domácím úkolům i tiché večery, kdy jsme si s Tánou šeptaly pod peřinou. Teď jsem byla sama. Jediným světlem v tunelu byla Magda.

Magdu znám od první třídy. Seděly jsme spolu v lavici, chodily na gymnastiku a později jsme spolu poprvé ochutnaly víno na lavičce v parku pod Vítkovem. Byla pro mě jako sestra, kterou jsem si mohla vybrat. Když se doma všechno rozpadalo, byla to právě ona, kdo mi volal a tahal mě ven: „Pojď na kafe, potřebuješ vypadnout.“

Jednoho deštivého listopadového večera jsme seděly v kavárně na Letné. Magda míchala lžičkou kapučíno a dívala se na mě s tím svým typickým úsměvem: „Víš, že to bude dobrý? Vždycky to nějak zvládneš.“

„Nevím,“ odpověděla jsem tiše. „Táňa se mnou nemluví. Máma mě obviňuje ze všeho možného. Připadám si jako cizinec ve vlastní rodině.“

Magda se naklonila blíž: „Rodina je někdy přeceňovaná. Máš mě.“

Tenkrát jsem jí věřila. Ale časem jsem začala cítit, že i mezi námi se něco mění. Magda byla čím dál uzavřenější, často rušila naše schůzky na poslední chvíli. Když jsem jí jednou volala v noci, protože jsem měla úzkostný záchvat, nebrala telefon. Druhý den mi napsala: „Promiň, byla jsem s Petrem.“

Petr byl její nový přítel. Nikdy mi ho pořádně nepředstavila a já měla pocit, že se mezi nás vkrádá něco cizího. Jednou jsem ji potkala náhodou na ulici – šla ruku v ruce s Petrem a smála se tak upřímně, jak jsem ji už dlouho neviděla. Když mě zahlédla, zarazila se a rychle přešla na druhý chodník.

Začala jsem si připadat zbytečná. Nejen doma, ale i ve svém jediném přátelství. Dny plynuly jeden jako druhý – práce v knihovně, večery u televize a nekonečné přemítání nad tím, kde jsem udělala chybu.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Táni: „Můžeme si promluvit?“ Srdce mi poskočilo nadějí. Sešly jsme se v malé cukrárně na Vinohradech. Táňa byla nervózní, hrála si s ubrouskem a vyhýbala se mému pohledu.

„Víš,“ začala opatrně, „máma je nemocná. Má rakovinu prsu.“

Zamrazilo mě. Najednou všechny naše hádky a uražená ticha ztratily smysl. Objaly jsme se a poprvé po letech plakaly spolu.

Začaly jsme spolu trávit víc času – jezdily za mámou do nemocnice, vařily jí polévky a četly jí knížky. Bylo to těžké období, ale zároveň nás to s Tánou zase spojilo.

Magda mezitím mizela čím dál víc. Když jsem jí jednou napsala dlouhou zprávu o mámině nemoci, odpověděla jen: „To mě mrzí.“ Nic víc.

Jednoho večera jsem ji potkala v baru u Jiřího z Poděbrad. Seděla s partou nových lidí a smála se tak hlasitě, až to bolelo. Když mě zahlédla, jen kývla hlavou a pokračovala v rozhovoru.

Cestou domů jsem brečela do polštáře jako malá holka. Tolik let přátelství – a teď nic? Chtěla jsem jí napsat dlouhý dopis o tom, jak moc mi chybí, jak mě bolí její nezájem… Ale nakonec jsem to neudělala.

Máma nakonec nemoc porazila. S Tánou jsme si byly blíž než kdy dřív. Naučila jsem se odpouštět – sobě i ostatním.

Magda mi zůstala v hlavě jako stín minulosti. Občas ji vídám na Instagramu – nové fotky s Petrem, výlety do hor, úsměvy bez starostí. Už jí nepíšu.

Někdy si říkám: Stojí vůbec za to bojovat o vztahy, které už dávno nejsou tím, čím bývaly? Nebo je lepší nechat některé lidi odejít a otevřít dveře novým začátkům?

Co byste udělali vy? Má cenu držet se starých přátelství za každou cenu? Nebo je lepší pustit minulost a jít dál?