Stará přátelství nerezaví, ale někdy bolí nejvíc

„Tak už toho nech, Lucie! Vždyť jsi to byla ty, kdo všechno pokazil!“ křičela na mě sestra Jana přes stůl. Máma seděla mezi námi, ruce v klíně, oči sklopené. V kuchyni to vonělo po guláši, ale vzduch byl těžký a dusivý. Bylo mi dvacet osm a poprvé v životě jsem měla pocit, že už nemám domov.

„Já? To ty jsi odešla bez slova! Já jsem aspoň zůstala a starala se o mámu, když jsi byla pryč!“ odpověděla jsem jí s hlasem třesoucím se vztekem i smutkem. Máma se konečně zvedla a tiše odešla do ložnice. Zůstaly jsme s Janou samy. V tu chvíli jsem věděla, že tahle hádka není první – a rozhodně ne poslední.

Když jsem večer seděla ve svém malém bytě na Žižkově, telefon mi vibroval na stole. Magda. „Luci, co se stalo? Zase jste se pohádaly?“ Její hlas byl vždycky jako záplata na roztržené srdce. „Jo, tentokrát to bylo o všem. O tátovi, o penězích, o tom, kdo je horší dcera…“

Magda mlčela. „Víš, že tě mám ráda, ale možná bys měla Janě dát prostor. Třeba jí taky není lehko.“

Zamrazilo mě. Čekala jsem podporu, ne výčitky. „Ty stojíš na její straně?“

„Ne, Luci. Jen… někdy je těžké být mezi dvěma ohni.“

Magda byla moje nejlepší kamarádka od základky. Spolu jsme chodily na třešně do sadu za školou, spolu jsme poprvé pily víno na lavičce v parku a spolu jsme plakaly po maturitě. Jenže poslední dobou jsem cítila, že se mezi nás vkrádá něco cizího – odstup, možná závist nebo jen únava ze života.

Další týdny byly jako mlha. S Janou jsme si nepsaly, máma mi volala jen kvůli praktickým věcem – „Přijdeš v sobotu pomoct s nákupem?“ – a Magda byla čím dál víc zaneprázdněná svým novým přítelem Tomášem. Jednou večer jsem ji potkala v tramvaji s Tomášem. Smáli se spolu a drželi se za ruce. Když mě uviděla, její úsměv pohasl.

„Ahoj Luci! To je náhoda…“ Tomáš mě pozdravil zdvořile, ale cítila jsem se jako páté kolo u vozu.

„Jdeme na koncert do Akropole,“ řekla Magda rychle. „Nechceš jít s námi?“

Věděla jsem, že to nemyslí vážně. „Ne, díky. Mám ještě práci.“

Doma jsem si nalila sklenku vína a pustila si staré fotky na mobilu. Já a Magda na Karlově mostě, já a Jana na chalupě u babičky… Všechno bylo tak jednoduché. Kde se to pokazilo?

Jednoho dne mi přišla zpráva od mámy: „Přijď dneska večer. Musíme si promluvit.“ Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem vešla do bytu, Jana už tam byla. Seděla u stolu s červenýma očima.

„Máma je nemocná,“ řekla tiše. „Našli jí něco na plicích.“

V tu chvíli všechny hádky ztratily smysl. Sedly jsme si vedle sebe a poprvé po letech jsme plakaly společně.

Následující týdny byly plné nemocnic, vyšetření a čekání na výsledky. S Janou jsme se střídaly u mámy doma, vařily jí čaj a četly jí knížky. Magda mi psala povzbudivé zprávy, ale už to nebylo ono – byla daleko, zaneprázdněná svým životem.

Jednou večer mi zavolala: „Luci, promiň, že teď nejsem moc k dispozici… Tomáš mě požádal o ruku.“

Chvíli jsem mlčela. „To je skvělé… Gratuluju.“

„Chtěla bych tě mít za svědkyni,“ řekla opatrně.

Místo radosti jsem cítila prázdno. „Nevím, jestli budu moct… Máma je teď špatně.“

Magda zmlkla. „Chápu… Ale kdybys mohla…“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak se všechno změnilo – rodina rozbitá hádkami, přátelství rozvolněné časem a novými vztahy.

Jednou ráno mi Jana zavolala: „Přijedeš dneska? Máma chce vidět obě svoje holky.“

Seděly jsme tři v obýváku, máma slabá a bledá, ale usmívala se: „Holky moje… Nehádejte se už kvůli mně.“

Podívaly jsme se s Janou na sebe a poprvé po dlouhé době jsme si podaly ruce.

Magda mi nakonec poslala fotku ze svatby – byla krásná a šťastná. Napsala mi: „Chyběla jsi mi tam.“

Odpověděla jsem jí: „Někdy musíme pustit staré věci, abychom mohly žít dál.“

Dnes sedím u okna svého bytu a dívám se na Prahu zalitou večerním světlem. Přemýšlím: Má cenu bojovat o vztahy, které nás tolikrát zranily? Nebo je lepší nechat minulost být a začít znovu?

Co byste udělali vy? Má smysl držet se starých přátelství a rodiny za každou cenu?