Starý štětec a ticho mezi námi

„Proč pořád mlčíš, Aničko? Vždyť tě ani není slyšet!“ křikla na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco krájela brambory na polévku. Její hlas byl ostrý jako nůž, kterým sekala zeleninu, a já jsem se opět stáhla do sebe. Seděla jsem na rozvrzané židli v naší malé kuchyni v Novém Městě na Moravě a přemýšlela, jestli někdy budu mít odvahu jí říct, co doopravdy cítím.

Máma vždycky tvrdila, že umění je ztráta času. „To je pro Pražáky nebo pro bohatý,“ říkávala s úšklebkem. „My jsme rádi, že máme co jíst.“ A tak jsem své kresby schovávala pod matraci a malovala jen v noci, když všichni spali. Jenže i tak jsem se cítila prázdná. Jako bych byla jen stínem ve vlastním domě.

Jednoho dne mě máma poslala k dědovi pro staré hřebíky. Děda bydlel na kraji vesnice v domku, který voněl dřevem a tabákem. Jeho dílna byla plná pokladů – rezavých klíčů, polámaných hodin a starých nářadí. Když jsem hledala hřebíky, narazila jsem na krabici s barvami a štětci. Jeden z nich byl zvláštní – dřevěná rukojeť byla ošoupaná, ale štětiny měly stále sílu. Vzala jsem ho do ruky a pocítila zvláštní teplo.

„To byl štětec mojí maminky,“ ozval se děda za mnou. Lekla jsem se. „Malovala s ním krajiny, když byla mladá. Pak přišla válka a všechno bylo jinak.“

Podívala jsem se na něj. „Myslíš, že bych s ním mohla malovat i já?“

Děda se usmál tím svým smutným úsměvem. „Zkus to. Ale neříkej to mámě.“

A tak jsem začala malovat potají v dědově dílně. Malovala jsem všechno – naši zahradu, starý most přes řeku, dokonce i mámu, jak spí u televize. Každý tah štětcem byl jako výkřik do ticha, které mezi námi doma panovalo.

Jednou mě ale máma přistihla, když jsem si domů nesla obrázek zabalený v novinách. „Co to máš?“ vyštěkla.

„Nic… jen obrázek,“ zamumlala jsem.

Vytrhla mi ho z ruky a rozbalila. Chvíli mlčela a pak obrázek roztrhla vejpůl. „Říkala jsem ti, že tohle není pro nás! Máš pomáhat doma, ne si hrát na malířku!“

Utekla jsem ven a schovala se za stodolou. Slzy mi tekly po tváři a v hlavě mi hučelo. Proč mě nemůže pochopit? Proč je pro ni všechno jen o přežití?

Dny plynuly a napětí doma houstlo. Máma byla čím dál podrážděnější – táta odešel za prací do Německa a posílal domů jen málo peněz. Bratr Petr začal pít s kamarády a často se vracel domů opilý. Já jsem byla ta neviditelná – ta, která nezlobí, ale ani nepomáhá dost.

Jednou večer přišla máma domů dřív z práce a našla mě v kuchyni s barvami rozloženými po stole. „Ty ses snad zbláznila! Víš vůbec, kolik stojí barvy? Kde jsi je vzala?“

„Děda mi je dal…“

„Děda! Ten tě jen kazí! Už tam nebudeš chodit!“

V tu chvíli jsem poprvé v životě křičela zpátky: „Ale já chci malovat! To je jediné, co mi dává smysl!“

Máma se zarazila. Chvíli na mě jen zírala a pak beze slova odešla do ložnice.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jestli mám právo chtít něco víc než jen přežívat. Ráno jsem se rozhodla – vezmu své obrázky a zkusím je nabídnout do místní galerie v Žďáře nad Sázavou.

Děda mi pomohl vybrat ty nejlepší a dal mi peníze na autobus. „Neboj se,“ řekl tiše. „Tvoje babička by byla pyšná.“

V galerii seděla paní Novotná – přísná žena s brýlemi na šňůrce. Prohlížela si mé obrázky dlouho mlčky.

„To jste malovala vy?“ zeptala se nakonec.

Přikývla jsem.

„Máte talent… Ale víte, že to nebude lehké? Lidi tady moc umění nerozumí.“

„Já vím,“ špitla jsem.

Nakonec si vybrala dva obrázky do výstavy mladých talentů. Když jsem to řekla doma, máma jen pokrčila rameny. Ale večer jsem ji slyšela, jak potají říká tátovi do telefonu: „Možná z ní něco bude…“

Výstava měla úspěch – přišlo hodně lidí z vesnice i okolí. Někteří se smáli, jiní obdivovali barvy a odvahu vystavit své sny na odiv. Já jsem stála v koutě a poprvé v životě cítila hrdost.

Doma už nebylo ticho tak dusivé jako dřív. Máma sice pořád brblala o penězích a práci, ale občas mi přinesla staré noviny na kreslení nebo mi nechala na stole jablko.

Jednou večer přišla za mnou do pokoje a sedla si ke mně na postel.

„Víš, Aničko… Já ti to možná nikdy neřekla, ale tvoje babička taky chtěla být malířka. Jenže tehdy to nešlo… Možná ty budeš mít víc štěstí.“

Objala mě neohrabaně a já cítila, jak mezi námi mizí kus toho starého ticha.

Dnes už nejsem ta neviditelná holka z vesnice. Maluju dál – někdy pro sebe, někdy pro ostatní. Ale hlavně proto, že už vím, kdo jsem.

Někdy si říkám: Kolik snů jsme doma pohřbili jen proto, že jsme se báli? A kolik jich ještě můžeme zachránit? Co myslíte vy?