Stín minulosti: Příběh nevlastního otce a čtyř dcer

„Kdy už konečně přestaneš hrát na toho spasitele, Karle?“ vyštěkla na mě nejstarší dcera Jana, když jsem jí zakazoval jít ven s partou. Stál jsem v předsíni našeho bytu na pražském sídlišti, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo to poprvé, co mi někdo z holek řekl do očí, že nejsem jejich pravý táta. A já si v tu chvíli připadal jako vetřelec ve vlastním domě.

Když jsem si před dvaceti lety bral Janu, byla to láska na první pohled. Ona – krásná, silná žena, která už jednou přišla o všechno, když jí tragicky zemřel manžel při autonehodě na D1. Já – obyčejný automechanik z Nuslí, který nikdy neměl vlastní rodinu. Najednou jsem měl doma čtyři dcery: Lucku (tehdy 12), Janu (10), Barboru (7) a malou Elišku (3). Všichni mi říkali, že jsem blázen. Ale já věřil, že láska všechno překoná.

První roky byly těžké. Holky plakaly po nocích, Jana se uzavřela do sebe a já nevěděl, jak jim pomoct. Snažil jsem se být trpělivý – vařil jsem jim palačinky, učil je jezdit na kole, chodil s nimi na hřiště i na třídní schůzky. Ale pořád jsem cítil, že mezi námi stojí neviditelná zeď. Nejvíc mě bolela slova sousedky paní Vránové: „To není tvoje krev, Karle. Nikdy tě nebudou brát jako otce.“

Když Jana onemocněla rakovinou, byl to pro nás všechny šok. Holky byly ještě mladé – nejstarší Lucce bylo sotva dvacet. Já jsem najednou musel být matkou i otcem zároveň. Pamatuju si tu noc, kdy Jana naposledy vydechla v nemocnici Motol. Držel jsem ji za ruku a slíbil jí, že se o holky postarám. Ten slib mě pronásleduje dodnes.

Po Janině smrti se všechno změnilo. Lucie odešla studovat do Brna a domů jezdila jen občas. Jana začala chodit s podivným klukem z vedlejšího vchodu a často se vracela domů až nad ránem. Barbora se uzavřela do sebe a Eliška… ta byla ještě malá a nechápala, proč máma už nikdy nepřijde.

Jednou v noci jsem našel Janu sedět na balkoně s cigaretou v ruce. „Proč jsi vůbec zůstal?“ zeptala se tiše. „Nemusel jsi to dělat.“

„Protože vás mám rád,“ odpověděl jsem. „A slíbil jsem to mámě.“

„Ale nejsi náš táta,“ řekla tvrdě a odešla do pokoje.

Tyhle věty mě bodaly do srdce jako nůž. Přesto jsem každý den vstával do práce, vařil večeře, platil účty a snažil se udržet rodinu pohromadě. Když měla Barbora první menstruaci a styděla se mi to říct, koupil jsem jí čokoládu a nechal ji na stole s lístečkem: „Jsem tu pro tebe.“ Když Eliška poprvé přinesla poznámku ze školy, šel jsem na kobereček místo mámy.

Roky plynuly a holky dospívaly. Lucie se vdala za právníka z Brna a pozvala mě na svatbu jako „hosta“. Jana odjela do Anglie pracovat jako au-pair a posílala domů pohledy bez oslovení. Barbora začala studovat medicínu v Plzni a Eliška… ta zůstala doma nejdéle. Byla jediná, kdo mi občas řekl „tati“.

Jednoho dne – bylo to přesně dvacet let od svatby s Janou – mi přišel dopis od notáře. Prý mám přijít kvůli dědictví po mé zesnulé ženě. Seděl jsem v kanceláři naproti notářce a poslouchal její monotónní hlas: „Paní Novotná odkázala všechen majetek svým dcerám… a vám pouze dopis.“

Otevřel jsem obálku a četl Janin rukopis: „Karle, vím, že to pro tebe nebylo lehké. Děkuji ti za všechno. Holky tě možná nikdy nebudou brát jako otce, ale bez tebe by nebyly tam, kde jsou dnes.“

V tu chvíli mi došlo, že celý život bojuju s něčím, co nikdy nemůžu vyhrát – s minulostí. Holky mě možná nikdy nebudou milovat jako vlastního tátu, ale já je miloval jako své děti.

O pár týdnů později mi Lucie zavolala: „Tati… můžu ti tak říkat? Potřebuju pomoct s malým.“

A já poprvé po letech cítil, že možná přece jen patřím do téhle rodiny.

Teď sedím u stolu v našem starém bytě na sídlišti a přemýšlím: Má cenu bojovat za rodinu, která mě nikdy úplně nepřijala? Nebo je láska právě v tom, že dáváš bez očekávání?

Co byste udělali vy na mém místě?