Stín na chodbě: Den, kdy jsem odvedla maminku do domova

„Tohle přece nemyslíš vážně, Aničko…“ Maminka se na mě dívala očima plnýma slz a já jsem cítila, jak se mi hroutí svět. Stály jsme na chodbě domova pro seniory v Dejvicích, kde to vonělo dezinfekcí a smutkem. V ruce jsem svírala její starou kabelku, do které si pečlivě sbalila pár svých věcí – svetr, fotku táty a malou krabičku s dopisy.

„Mami, já… já už to sama nezvládám. Potřebuješ péči, kterou ti doma dát nemůžu,“ šeptala jsem, ale hlas se mi třásl. V hlavě mi zněly hádky s bratrem Petrem, který se poslední měsíce neozýval. „Jestli ji tam dáš, už se mnou nepočítej,“ řekl mi naposledy do telefonu. Všechno zůstalo na mně.

Maminka se otočila ke mně zády a zadívala se z okna na šedé nebe. „Celý život jsem dřela, abych vás vychovala… A teď mě tady necháš?“ Její slova byla jako ledová sprcha. Vzpomněla jsem si na dětství v našem paneláku na Proseku, na to, jak mě vodila do školy za ruku, jak mi vařila krupicovou kaši, když jsem byla nemocná. A teď tu stojím já – její dcera – a nechávám ji v cizím prostředí mezi lidmi, které nezná.

„Mami, prosím… Je to jen na chvíli. Budu za tebou chodit každý den,“ snažila jsem se ji obejmout, ale ona se odtáhla. „To říkají všichni,“ odpověděla tiše.

Když jsem vycházela z domova, měla jsem pocit, že se dusím. Na chodbě jsem potkala paní Novotnou, která tam pracovala už roky. „Nebojte se, Aničko. Vaše maminka si zvykne. Většina lidí je tu nakonec spokojená,“ řekla mi soucitně. Ale já jí nevěřila. Jak by mohla být maminka spokojená bez své kuchyně, bez svých květin na balkoně?

Doma mě čekalo ticho. Petr mi nebral telefon. Manžel Tomáš se snažil být oporou, ale i mezi námi to začalo skřípat. „Nemůžeš si všechno brát tak k srdci,“ říkal mi večer v kuchyni. „Udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla.“ Ale já jsem věděla své.

První týden jsem za maminkou chodila každý den. Seděly jsme spolu v zahradě domova a ona mlčela. Jednou mi podala ruku a zašeptala: „Nezlobím se na tebe, Aničko. Jen je mi smutno.“

Pak přišel den, kdy jsem přišla později – měla jsem poradu v práci a nestihla autobus. Maminka seděla sama v jídelně a dívala se do prázdna. „Dneska jsi přišla pozdě,“ řekla jen suše.

Začala jsem mít pocit, že ji ztrácím. Každý den byla tišší a uzavřenější. Jednou jsem ji našla plakat nad starými dopisy od táty. „Proč jsi mě sem dala?“ zeptala se mě tehdy přímo. „Protože tě mám ráda a chci pro tebe to nejlepší,“ odpověděla jsem zoufale.

Jednou večer mi volali z domova – maminka upadla a musela do nemocnice. Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku. „Anička…“ zašeptala slabě. „Odpusť mi… že nejsem silnější.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsme obě oběťmi situace, kterou jsme si nevybraly. Že vina není jen na mé straně – že stáří je kruté a nevybírá si.

Po návratu z nemocnice byla maminka ještě slabší. Petr za ní přišel až tehdy – stál u její postele a mlčel. Když jsme šli spolu domů, konečně promluvil: „Promiň, Aničko… Nechtěl jsem tě v tom nechat samotnou.“

Dnes chodím za maminkou každý druhý den. Někdy spolu mlčíme, někdy si povídáme o starých časech. Vím, že už nikdy nebude jako dřív – ale snažím se být jí nablízku tak, jak to jde.

Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen zvolila jednodušší cestu? Jak byste se rozhodli vy?