Stín rozdělení: Příběh otce v prestižním českém gymnáziu
„Tati, proč já nemůžu jet na ten lyžařský kurz jako ostatní?“ Anička stála ve dveřích našeho malého bytu na Žižkově, oči plné slz a hlas zlomený. V tu chvíli jsem měl chuť rozbít všechno kolem sebe. Ne kvůli ní, ale kvůli sobě. Protože jsem věděl, že ji zklamu. Protože jsem věděl, že na ten kurz prostě nemáme.
„Ani, víš, že teď to prostě nejde. Ale příští rok…“ začal jsem, ale ona mě přerušila: „Příští rok už to nebude stejné! Všichni tam budou a já zase zůstanu doma!“ Zabouchla za sebou dveře do pokoje a já zůstal stát v kuchyni s hlavou v dlaních.
Moje žena Jana přišla za mnou a tiše mě objala. „To není tvoje vina,“ šeptla. Ale já věděl, že je. Pracuju jako knihovník v Národní knihovně a Jana je zdravotní sestra. Naše platy stačí sotva na nájem a jídlo. Když Aničku přijali na prestižní gymnázium na Malé Straně, byl jsem pyšný. Ale netušil jsem, co všechno to přinese.
První týdny byly nádherné. Anička chodila domů nadšená, vyprávěla o nových kamarádech a učitelích. Jenže pak přišly první třídní schůzky. Rodiče v drahých kabátech, auta zaparkovaná před školou, řeči o dovolených v Alpách a jazykových kurzech v Anglii. Já tam stál v seprané bundě a cítil se menší než kdy dřív.
Začaly se objevovat pozvánky na oslavy narozenin v luxusních restauracích nebo víkendové pobyty na chatách v Krkonoších. Anička byla vždycky pozvaná, ale nikdy jsme jí nemohli dovolit koupit drahý dárek nebo zaplatit cestu. Viděl jsem, jak se postupně stahuje do sebe. Přestala vyprávět o škole, začala trávit večery sama v pokoji.
Jednou večer jsem zaslechl její rozhovor s kamarádkou Lenkou přes mobil: „Víš, já bych taky chtěla mít nový mobil jako vy všichni… Ale táta říká, že ten starý ještě funguje.“
To byla poslední kapka. Rozhodl jsem se něco udělat. Na další třídní schůzce jsem se přihlásil o slovo: „Chtěl bych navrhnout, aby škola zřídila fond pro děti, jejichž rodiče si nemohou dovolit všechny aktivity. Aby žádné dítě nebylo vyčleněné jen proto, že jeho rodiče nemají dost peněz.“
V místnosti zavládlo ticho. Pak se ozvala paní Novotná, matka jednoho z nejbohatších žáků: „Ale to přece není problém školy! Každý si musí umět poradit sám.“ Několik rodičů přikývlo. Učitelka paní Dvořáková se mi omluvně podívala do očí: „Pane Král, rozumím vám, ale škola nemá prostředky na takové fondy.“
Cítil jsem vztek i bezmoc. Po schůzce mě oslovila jen jedna maminka – paní Veselá: „Máte pravdu, taky s tím bojujeme… Ale bojím se něco říct nahlas.“
Doma jsem Aničce řekl pravdu: „Snažil jsem se něco změnit, ale zatím to nevyšlo.“ Jen pokrčila rameny: „To je jedno, tati.“
Začaly se dít zvláštní věci. Někteří rodiče mě přestali zdravit na chodbě školy. Anička mi řekla, že si z ní spolužáci utahují kvůli starému telefonu a tomu, že nejezdí na výlety. Jednou přišla domů s roztrhaným batohem a slzami v očích: „Někdo mi ho schválně rozřízl.“
Jana mě prosila, abych už do ničeho nestrkal nos: „Ublížíš jí tím ještě víc.“ Ale já nemohl jen tak stát a dívat se, jak moje dcera trpí.
Začal jsem psát dopisy vedení školy i radnici Prahy 1. Odpovědi byly vždy stejné – chápeme vaši situaci, ale nemůžeme nic dělat. Jednou mi přišel anonymní e-mail: „Nechte toho, nebo vaše dcera bude litovat.“
V noci jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem, jestli má vůbec smysl bojovat proti systému, který je nastavený tak, aby chránil ty privilegované. Anička byla stále smutnější a uzavřenější. Jednou mi řekla: „Tati, můžeme přestoupit na jinou školu? Já už tam nechci být.“
Bylo to jako rána do srdce. Vždyť jsem chtěl jen to nejlepší – aby měla šanci na lepší život než my s Janou. Ale místo toho jsme ji vystavili posměchu a izolaci.
Nakonec jsme Aničku opravdu přehlásili na jiné gymnázium blíž k domovu. Není tak prestižní, ale je tam šťastnější. Má nové kamarády a zase se směje.
Občas si ale kladu otázku – udělal jsem dobře? Měl jsem bojovat víc? Nebo jsem měl raději mlčet a nechat věci být? Co byste udělali vy na mém místě?