Stíny mezi námi: Život ve stínu matky a bratra

„Proč jsi to udělala, mami?“ šeptám do ticha, které po tobě zůstalo. Všude je cítit tvůj parfém, v kuchyni ještě stojí hrnek s nedopitou kávou, a já pořád slyším tvůj dech, i když už tu nejsi. Sedím na posteli, kde jsi poslední roky proležela, a v ruce svírám dopis od notáře. Slova v něm jsou ostrá jako břitva: všechen majetek přechází na mého bratra Tomáše. Tomáše, který přijel jednou za rok s bonboniérou a úsměvem, zatímco já jsem tu byla každý den.

„To není fér,“ vyhrkne ze mě nahlas, až se leknu vlastního hlasu. Vzpomínám na všechny ty noci, kdy jsem ti měnila obvazy, podávala léky a hladila tě po ruce, když jsi nemohla spát. Vzpomínám na to, jak jsem odmítla nabídku na studium v Praze, protože jsi mě potřebovala. Jak jsem nikdy nešla na dovolenou, protože kdo by tě tu nechal samotnou? Všichni říkali: „Jsi silná, Aleno.“ Ale já jsem nebyla silná. Jen jsem neměla na výběr.

Tomáš přijel až dnes ráno. Vešel do bytu s tím svým typickým klidem, rozhlédl se a řekl: „Tak co, Alčo, jak to zvládáš?“ Měla jsem chuť mu vrazit facku. On nikdy neviděl ty dny, kdy jsi křičela bolestí, ani ty večery, kdy jsem brečela do polštáře. On byl ten úspěšný – práce v Brně, hezká žena, dvě děti. Já? Já jsem byla ta stará panna z paneláku na sídlišti v Olomouci.

„Mami by si přála, abychom se nehádali,“ řekl Tomáš u notáře. Jenže já už nemám sílu být ta hodná. „A co by si přála pro mě?“ vyletělo ze mě dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Notář se na mě podíval přes brýle a Tomáš jen pokrčil rameny.

Po pohřbu se byt rychle vyprázdnil. Lidé přinesli květiny, řekli pár slov a odešli domů ke svým životům. Já zůstala sama mezi krabicemi s léky a starými fotografiemi. Prohlížím si jednu z nich – je mi asi deset a držím mamku za ruku na Petříně. Tehdy byla ještě zdravá a smála se. Kde se to všechno pokazilo?

Večer mi volá teta Jana: „Alenko, musíš to brát s nadhledem. Tomáš má rodinu, potřebuje peníze.“ Zmůžu se jen na tiché „hm“. Nikdo nechápe, že nejde o peníze. Jde o to, že jsem celý život žila pro někoho jiného – a teď nemám nic. Ani maminku, ani domov.

Začínám chodit po bytě jako duch. Každý kout mi připomíná nějakou oběť: tady jsem odmítla pozvání na ples, támhle jsem zrušila víkend s kamarádkou. Všechno kvůli tomu, abych byla doma včas na večerní léky.

Jednou večer zvoní u dveří sousedka paní Novotná. Přináší mi koláč a ptá se: „Alenko, co budeš dělat dál?“ Nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Můj život byl naplánovaný podle cizích potřeb.

Začínám psát deník. Do něj si vypisuji všechny své neuskutečněné sny: chtěla jsem být zdravotní sestrou, jet do Paříže, mít psa… A hlavně – chtěla jsem být milovaná pro sebe samu, ne jen proto, že se o někoho starám.

Jednoho dne mi Tomáš volá: „Hele, Alčo, potřeboval bych poradit s bytem. Nechceš si tu ještě chvíli zůstat? Stejně tam nemám čas jezdit.“ Vztek ve mně vře: „Takže teď mám hlídat i tvůj majetek?“ On mlčí. „Víš co? Udělej si s tím bytem co chceš. Já už nechci být služka.“ Položím telefon a poprvé za dlouhou dobu cítím úlevu.

Začínám chodit ven – do parku, do knihovny, na procházky k řece Moravě. Pomalu se učím žít sama za sebe. Je to těžké – pořád mám pocit viny, že bych měla být užitečnější. Ale zároveň cítím poprvé v životě svobodu.

Jednou potkám ve městě starého známého ze školy – Petra. „Aleno? To jsi ty? Kde ses schovávala?“ směje se a zve mě na kávu. Povídáme si dlouho o všem možném – o životě, o snech i o tom, co jsme museli obětovat.

Doma večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Co by bylo jinak, kdybych tehdy odešla? Byla bych šťastnější? Nebo bych litovala? A hlavně – mám ještě právo začít znovu?

Možná mi maminka vzala možnost žít vlastní život – ale teď už je to jen na mně. Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec odpustit těm nejbližším – i sobě samé?